O nás
Pavel Štingl
Katedru dokumentární tvorby FAMU ukončil v roce 1985 absolventským filmem o hledání etických přístupů mladých lékařů Naučit se bát.
Z dvouletého působení ve Studiu dokumentu Krátkého filmu Praha stojí za zmínku oceněný snímek Závislí na závislých o psychologické rehabilitaci dětí alkoholiků.
Ze spolupráce se studentským hnutí v období tzv. Sametové revoluce vychází snímek Vemte s sebou květinu - demytizující pohled na pražskou studentskou manifestaci v listopadu 89, dále dokument Návštěva ve Vinárně, přibližující prostředí vězení pro politicky perzekuované osoby. Se stejnou produkcí následuje vánoční natáčení v Rumunsku, jehož výsledkem jsou dva snímky o pádu režimu Nikolae Ceausescu a krvavém rumunském převratu: Romania Libera a Quo Vadis, Romania...? Oba byly oceněny na festivalu v Budapešti roku 1990.
Po delším natáčení v Arménii v období počátečních bojů o Náhorní Karabach vznikl snímek Země bez hrobů. Film získal cenu poroty na MTF v Hiroshimě 1991.
Po dvojí návštěvě Albánie roku 1991 byly dokončeny dokumenty:
Slzy vítězství Albánie - o krvavém průběhu prvních demokratických voleb /oceněn na MFF v Lodži/, Milionáři bídy - o disproporci mezi bohatou kulturní tradicí a současným stavem zbědované země a Studentská láska, příběh vztahu, který byl přerván politickou perzekucí. Dokument prochází politickými kriminály a internačními tábory Albánie po stopách někdejšího zahraničního studenta University Karlovy, na kterého jeho dívka v Praze čekala třicet let... Snímek byl uveden na MFF v Amsterodamu.
Rok 1992 byl zasvěcen natáčení na Podkarpatské Rusi, kde vznikly dokumenty Trojí Vánoce Zakarpatí a Země opět beze jména, film byl uveden MTF ve Štrasburku.
Obsáhlý portrét Stará historie? přibližuje paní Josefu Slánskou, vdovu po generálním tajemníkovi Komunistické strany Československa Rudolfu Slánském, který byl popraven jako oběť politických procesů v padesátých letech. S tímto natáčením v Moskvě vznikl materiál z rozbouřených ulic Moskvy, jenž dal vzniknout snímku Pozdrav ze země, kde včera znamenalo zítra, který získal hlavní cenu festivalu Prix Italia 1993.
Koncem roku 1993 zakládá Pavel Štingl vlastní produkční firmu K2 s.r.o.
Se svým stálým štábem pak počátkem roku 1994 natáčí v Jihoafrické republice rozsáhlejší dokument Z domova domů, o českých krajanech, kteří vlivem politické situace již podruhé v životě řeší problém emigrace kvůli hrozbě socialismu. Při stejné cestě byl natočen snímek o rázovitosti černých venkovanů Filemonovi čarodějové.
O půl roku později na tyto dokumenty volně navazuje svěděctví z prvních všeetnických voleb v JAR - Quo Vadis, South Africa...? Jihoafrické projekty uzavírá snímek Silvestr Dobré naděje, který přibližuje atmosféru každoročního pompézního karnevalu barevných obyvatel Kapského Města.
V červnu roku 1994 vzniká na pozadí pompézních oslav 50. výročí vylodění spojenců v Normandii dokumentární esej Světová válka v nás, jež se zamýšlí nad osudy českých veteránů, jejichž podíl na vítězství nad fašismem nebyl oceněn ani za půl století po válce.
Počátkem roku 1995 vyvolává menší aféru v českých sdělovacích prostředcích publicistický snímek Zlatý trojúhelník v srdci Evropy, který poukazuje na trestuhodné mezery v legislativě několika evropských zemí, díky nimž se podařilo zásobit efedrinem pocházejícím z české farmaceutické výroby americký černý drogový trh na tři roky dopředu.
V roce 1996 vysílá Česká televize obsáhlý a poměrně velmi sledovaný cyklus krátkých dokumentárních letopisů Takoví jsme byli. Za každý rok od války po současnost byl nalezen skutečný příběh ilustrující, jak politické dění té které doby zasáhlo a mnohdy zcela zásadně změnilo osud nějakého člověka či rodiny. Z celkových šestnácti dílů realizovaných produkcí K2 pod vedením Pavla Štingla jmenujme alespoň některé:
Příběh roku 1947 - Nejkrásnější rok - životopisné vzpomínky prof. Jana Wienera, historika, který přednáší dějiny na universitě tak, jak je sám prožil.
Příběh roku 1955 - Osobní dar pro Stalina - osud nejslavnějšího českého karosáře ve Vysokém Mýtě, který si v roce 1948 sám znárodnil fabriku a dělníci jej z lásky a úcty zvolili za svého ředitele. Tento ideologický omyl skončil vykonstruovanou obžalobou a pozdějším vyhoštěním z rodného města.
Příběh roku 1960 - Požáry ve středu Evropy - vzpomínání obyvatel malé vesničky na Českomoravské Vysočině, které přežila celá padesátá léta bez kolektivizace a stranické organizace. Pak ovšem začaly požáry. Dodnes se nevyšetřilo, kdo největší vesnické stodoly zapaloval. Všichni ovšem vědí, že ti, kteří za to skončili v kriminále, určitě žháři nebyli.
Příběh roku 1962 - Popelnice věčnosti - tragikomické vzpomínání na Mauzoleum Klementa Gottwalda a podivné postavy kolem trapného pomníku a mýtu prvního dělnického prezidenta.
Příběh roku 1965 - Pozor, padá omítka - vzpomínky paní Jarmily Šťastné, jejíž manžel tragicky zahynul v době, kdy se Praha následkem znárodnění bytového fondu téměř docela přestala opravovat a z domů začala padat nejen omítka, ale také balkony a římsy.
Příběh roku 1989 - Za veselejší současnost - vzpomínky na volné sdružení několika přátel, kteří tvořili úsměvnější křídlo českého disentu a pokusili se proti starému režimu zaútočit tím, že jej komicky ztrapní.
Populární cyklus byl nejen ve své době nejrozsáhlejší sondou do nespravedlností a demagogie minulého režimu, ale dal vzniknout dalším obsáhlejším projektům:
Čtyři páry bot je padesátiminutový portrét profesora Jana Wienera - potomka pražské německy mluvící židovské rodiny, za války příslušníka RAF, v padesátých letech v internačním táboře pro politicky nepohodlné osoby, v šedesátých letech na pozvání Eleanor Roosweltové emigroval do Spojených států, kde vyučoval historii, krmil buvoly, stal se profesorem na renomované universitě.
V roce 1996 vznikají také dva další rozsáhlé projekty:
Tři kamarádky, trojportrét žen, pro které válka skončila likvidací koncentračního tábora na severu Polska. Náhodou se je Němcům nepodařilo usmrtit a jejich osudy šly svou cestou, i když vždy v duchu společně... Evu adoptoval ruský vojenský lékař a prožila dost komplikovaný osud v Leningradě. Marta s matkou po válce emigrovala do Izraele a svůj další osud spojila se složitým vývojem blízkého východu. Anita žije v Praze a působí jako archivářka oddělení holocaustu v Židovském muzeu.
Při cestě do Izraele v říjnu 1996 začaly vznikat první předtáčky k projektu Příběh trosečníků Patrie, který přibližuje osudy židovských utečenců z okupované Evropy roku 1940. Po strastiplné cestě válčícím světem připlouvají k břehům Palestiny. Koloniální vláda je však nepřijme a oni se pokusí poškodit loď, na které mají být transportováni dále. Následkem exploze na lodi dochází ke katastrofě, při níž umírá na tři sta přistěhovalců. Projekt byl dokončen s použitím exkluzivních archivních materiálů v roce 1997. V roce 1998 byl vyznamenán cenou FIAT/IFTA.
Pro 650. výročí založení Univerzity Karlovy byl určen snímek Kámen a poznání, uveden na jaře roku 1998, který je ohlédnutím za historií pražské alma mater a jejího prorůstání s historií Země Koruny české.
Deník pana Pfitznera, dokončený v roce 1998, je obsáhlou historickou studií života a doby zastupujícího pražského primátora prof. Josefa Pfitznera. Dokument v délce celovečerního snímku přibližuje osud uznávaného historika v době nástupu, ale také pádu nacistické ideologie ve střední Evropě. Snímek je nejen portrétem pozoruhodné osobnosti, ale také zamyšlením nad proměnou intelektuála ve fanatického politika a exponenta tzv. "německé válečné vědy".
Určitým završením jedné paralely je snímek Jen jeden pokus se životem z roku 1999, jenž se vrací k motivu absolventského filmu FAMU. Prostředí nemocnice však objevuje v hypermoderním prostředí neurochirurgie. Hledání vztahu pacient-lékař zůstává dominantním motivem i přes proměnu vnějšího politického režimu a vnitřního prostředí technicky vybavené nemocnice.
Malý cestopisný cyklus z léta roku 1999 přibližuje dnešní situaci etnických Američanů a snahu o znovuobrození tradic, které byly po desetiletí potlačovány. Snímky Indiánské ráno a William Shakespeare z kmene Arapaho byly realizovány v Novém Mexiku, Arizoně a Wyomingu.
Počátkem roku 2000 je dokončen téměř dvouletý projekt Zaniklý svět Karla Pecky, jenž na stylizovaných fragmentech autobiografického vzpomínání nedávno zesnulého spisovatele vykresluje situaci politických vezňů v padesátých a šedesátých letech.
Na jaře téhož roku je dokončen další obsáhlý projekt, dokumentární pohádka O zlém snu. Volná adaptace vpomínkové knihy Evy Erbenové líčí vzpomínky na přežití holocaustu pohledem třináctiletého děvčátka. Kniha i polohraný televizní dokument sleduje snahu o přiblížení této těžké doby chápání stejně starých dětí, jako byla autorka literární předlohy za války. Snímek byl oceněn hlavní cenou festivalu Japan Prix 2000.
Třetím velkým dokumentem roku 2000 je historická studie příběhu Viliama Gerika, parašutisty, jenž byl v roce 1947 souzen jako zrádce národa. Snímek s názvem Selhání polemizuje nejen o osobní odvaze a zbabělosti jednotlivce, ale také o atmosféře zlomových historických epoch a povaze národa českého v době nacistické okupace.
Tři velké dokumenty dokončené v roce 2000 byly oceněny výroční cenou tvůrčího svazu FITES Trilobit 2000.
Během tzv. Televizní krize na přelomu tisíciletí vzniklo v týmové práci skupiny nezávislých režisérů několik publicistických snímků reflektujících pokus politiků destabilizovat Českou veřejnoprávní televizi.
Tuto edici završil střihový dokument Chaos, jenž přibližuje události několika týdnů televizní krize stylem dokumentární eseje. Spolurežiséry snímku jsou: Alice Nellis, Mirek Janek, Roman Vávra, Jiří Chlumský, Petr Nikolaev, Milan Tomsa.
Na jaře roku 2001 byl uveden v premiéře a derniéře zároveň komický dokument o dětském oddílu experimentální archeologie Léčba pravěkem aneb Jak se Quido napravil, oceněný pro režiséra Řádem bílého mamuta.
V letech 2000-2001 byl realizován dokumentární portrét Jakou řečí mluví pánbůh...?, jenž objevuje horského hospodáře z Velké Úpy. Příběh rodiny Friedricha Kneifela zrcadlí skupinový osud sudetských Němců z východních Krkonoš, od dob osidlování kraje až po dramatické události dvacátého století.
V roce 2002 je dokončen dokument Druhý život Lidic, jenž se pokouší nalézt nový pohled na odkaz tragédie z roku 1942. Snímek navazuje na významný dokument britského režiséra Humphrey Jenningse Tichá ves. Spoluautorem filmu je britský novinář David Vaughan.
Dokumentární portrét nevidomé výtvarnice Pavly Francové Malování potmě byl dokončen v roce 2003.
V letech 2000–2004 probíhaly práce na celovečerním snímku, který je mozaikou příběhů podkrkonošské obce Paseky nad Jizerou. V rámci těchto příprav vznikl dokument o divadelní inscenaci na motivy buditelského románu Karla Václava Raise Návrat Zapadlých vlastenců. Na místě, kde se děj předlohy odehrával, si zahráli potomci někdejších románových postav.
Celovečerní ochotnický film Mír jejich duši, byl dokončen na podzim roku 2004, do distribuce uveden počátkem roku 2005.
V roce 2006 byl ukončen sběrný dokument Divadlo bláznivých dramat Borise Rösnera.
Roku 2007 byl dokončen dokument z podhůří slovenských Tater, z dědiny, kde Pavel Štingl natáčel již roku 1992. S odstupem nové generace vznikl snímek Suchá Hora, dědina na konci trati. Vzpomínky jedné skoro padesátičlenné rodiny natáčené formou amatérských filmových rekonstrukcí mapují život výrazné národopisné oblasti Goralů od padesátých let po současnost.
Po dvouletém natáčení byl počátkem roku 2008 uveden celovečerní dokument Ghetto jménem Baluty. Obraz města, ve kterém kdysi bylo židovské ghetto, spojují s autentickými vzpomínkami unikátní fotografie Henrika Rosse. Film byl oceněn výroční cenou filmového svazu Trilobit, dále cenou poroty polského festivalu Rozstaje Evropy, cenou poroty festivalu Ústí nad Orlicí 2009. V roce 2010 přibyla cena poroty varšavského festivalu Sztuka dokumenta.
V průběhu roku 2008 vznikal sběrnou metodou materiál ke snímku Cesta k cestě.
Dokument zachycuje úsilí patnácti sochařů při realizaci novodobé křížové cesty odhalené v říjnu roku 2008 nedaleko Kuksu. Počátkem roku 2011 vyšlo DVD, které je rozsáhlou prezentací skupinového sochařského díla se třemi hodinami bonusového materiálu.
Během roku 2009 vznikal dokumentární portrét Aloise Denemarka, posledního žijícího pamětníka strůjců atentátu na Reinharda Heydricha, s názvem Šil jsem u Kubiše.
Na přelomu let 2013/14 byl uveden do artové distribuce snímek EUGÉNIOVÉ.
Jeho rozsah i žánr je osobitým zpracováním pohledu na vědecký modernismus XX. století. Komentář Patrika Ouřeníka spolu s animacemi výtvarných parafrází dobové propagandy propůjčují snímku nebývalou působnost podobenství i zneužití vědy jako takové.
V letech 2014-2015 vznikal sběrný snímek o realizaci sochy do veřejného prostoru pro Moravské náměstí Brna. Snímek ODVAHA je dalším z obsáhlých rozhovorů dokumentaristy se sochařem Jaroslavem Rónou.
Poslední léta tvorby jsou výrazně věnována multimediálním projektům pro muzea a výstavy.
Prvním projektem byla na jaře roku 2006 realizace nového muzea v Lidicích, jehož multimediální expozice s názvem A nevinní byli vinni... se stala první svého druhu v České republice.
Na lidickou expozici navázala programová část výstavy Republika pro Národní muzeum v Praze.
V průběhu let 2009-2016 vznikl rozsáhlý projekt nové expozice Muzea Krkonoš pro Správu Krkonošského národního parku. Záměr přestavby barokního kláštera pro expozici vztahu člověka s přírodou má přinést výlučnému regionu moderní návštěvnické a vzdělávací centrum.
V průběhu roku 2012 společnost K2 spolupracovala na programové náplni multivizí pro dvě rozsáhlé expozice Západočeského muzea v Plzni.
Roku 2013 založil Pavel Štingl neziskovou společnost Památník šoa Praha za účelem proměny nádraží Bubny v centrum paměti. Tak vznikl projekt Památník ticha, který je připraven k realizaci.