Ghetto jménem Baluty (2008)

Rozhovor s Pavlem Štinglem

Jak se liší film Ghetto jménem Baluty od klasických vzpomínkových dokumentů o Holocaustu?
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou - krátce po roce 2000, objevím zabydlený lágr a v něm obyvatelstvo dnešního světa, které má tolik podivných vazeb s těmi, kteří živořili v jejich bytech v časech války. Ghetto, kde už není žádná zeď, ani stráže, ale spousta věcí tam vypadá podobně jako za války. Poprvé jsem tam byl na soukromém výletě s několika pamětníky. Jak jsme chodili po městě, kde bývalo ghetto, tak najednou stařenky začaly objevovat své domy, své dvorky, na kterých stávaly frontu na vodu u pumpy, své byty na temných chodbách s ošlapanou dlažbou. Bylo to fascinující, protože své příběhy začaly popisovat třeba při pohledu na děti, které si právě hrály mezi dvorky na schovávanou ve stejných místech, kde se v těch zlých časech někdo kdysi ukrýval před německými vojáky při selekci do transportu. Dnešní bleší trh je v místech, kde se prodávaly poslední rodinné šperky za šlupky od brambor. Najednou jsem měl pocit, že tyto vazby jsou klíčem k dokumentu, který bych chtěl natočit...

V čem se odlišovalo ghetto v Lodži od těch ostatních?
Ono každé ghetto bylo asi trochu jiné. Jiné bylo jeho určení, jiná byla struktura jeho obyvatel. Židé rozptýlení po celé Evropě žili velmi rozličným způsobem. Měli jiné kulturní zvyky, docela různý duchovní život. Náš pohled na válečné události vede přes vzpomínky účastníků pražských transportů. Byli to vesměs asimilovaní Čechoslováci, zvyklí slavit spíše Štědrý den než židovské svátky. V Lodži přišli do světa, který je nepřijal. Působili blahobytně, neuměli se modlit podle ortodoxních zásad a vůbec nerozuměli jazyku jidiš. Jejich setkání s lodžským ghettem nejlépe dokládá skutečnost, že polovina jich nepřežila první zimu.

„Baluťáři" ve filmu často mluví o „Židech", kteří je teď pro neplacení vystěhovávají z domů. Jedná se ve skutečnosti opravdu o Židy nebo se slovo „Žid" stalo takovou obecnou nadávkou?
Celou dobu našeho déle než ročního natáčení jsem pátral po kořenech této kdesi hluboko usazené až manické nenávisti. V Lodži dnes nežije jediný židovský pamětník událostí druhé světové války. Koho tenkrát nezahubili nacisté, toho vystěhovala politická vlna za vlády Gomulky v 60. letech. V polském slovníku je za Žida označován někdo, kdo odírá chudáka a to ve všech podobách.
Zjednodušeně řečeno: Když chce domácí činži po někom, kdo zrovna musel všechny své příjmy zkapalnit v pašovaném špiritusu, tak je to pro něj „špinavej Žid". Když chtějí fanoušci jednoho fotbalového týmu pošpinit ty druhé, tak jejich jméno vysprajují do Davidovy hvězdy. Takovými obrazci je ozdobeno celé město. Když se zeptám proč zrovna do šesticípé hvězdy, dozvím se, že polština nezná horší nadávku než Žid.

Z vašeho filmu se zdá, že „Baluťáři" jsou lidé na okraji společnosti, kteří žijí v uzavřeném světě Balut. Jak vnímají tuto čtvrť ostatní obyvatelé Lodže?
Baluty jsou v Lodži zvláštní pojem. Je to synonymum bídy, alkoholismu, agresivity, ale také zvláštní tradice města, hrdosti, podivné svébytnosti. Tady se prodává nejvíce pašovaného alkoholu a cigaret, zde vládnou pouliční gangy rukou pevnou, pokrytou složitou symbolikou ve své tetuáži. Je nutno si uvědomit, že končina, kde někdy žilo na 200 000 lidí není úplně malá. I dnes je to vlastně největší čtvrť druhého města Polska. O té se nedá jednoduše říci, že by byla na okraji. Ona také trochu diktuje styl. Je tam jeden z největších pouličních trhů, který patří k nezaměnitelnému životnímu stylu Poláků. Lidé z okolí se Baluťářů obávají, ale zároveň si je tak trochu i považují.

Pochopili podle vás vůbec lidé z Balut, co točíte za film?
My jsme se vlastně každého předem ptali, zda mu nevadí, když si jej natočíme. Na to jsou v Polsku dosti přísné zákony. Každému jsme také řekli, že natáčíme film o městě, kde bylo za války ghetto a příběhy jeho pamětníků že chceme spojit s dnešním prostředím obrazů ze vzpomínek na dávné časy. Zda to pochopili, to nedokážu říct, ale docela určitě jsme s nikým nic nedělali proti jeho vůli.

Ve vašem filmu jsou použity unikátní fotografie Henryka Rosse, kdo to vlastně byl?
Zvláštní kapitolou lodžského ghetta byla jeho samospráva. Nacisté s teutonskou rafinovaností vložili vykonávání vůle nad životy a smrtí obyvatel ghetta do rukou uvězněných soukmenovců. Ti v panickém strachu před transporty na smrt a všudypřítomnou bídou udržovali pořádek v pekle. Představený ghettosprávy Chaim Rumkovski sám sebe adoroval na všemocného vládce. Jeho „státnické" fotografie visely v kancelářích úřadů... Vůbec se nesmírně rád fotografoval například ve chvílích, kdy pečoval o děti v sirotčinci, které vzápětí poslal do Chelmna v plynovacích vozech. Jedním z fotografů samosprávy byl právě Henryk Ross. Rozhodl se, že kromě povinných snímků vytvoří také svědectví o ghettu, který jednou poskytne jeho pravý obraz.

Žijí v současné Lodži nějací Židé?
V Lodži je malá náboženská obec, ale její kontinuita s předválečným společenstvím je přerušena. Pečuje o některé památky, hlavně o unikátní hřbitov Maryšín, který je největším židovským hřbitovem v Evropě. Historie Židů v Lodži je pozoruhodným obloukem připomínajícím biblické ságy. Město, které vzniklo během jediné generace z nepatrné osady na kupecké stezce, napomohl vybudovat i dravý židovský kapitál. Ve starozákonní tradici tu žili vedle sebe nesmírní boháči i naprostí chudáci. Ti bohatí, kterých bylo podstatně méně, stačili před nacistickou okupací uprchnout. Chudí zůstali. Pro Němce se samo nabízelo ohradit kus tohoto světa ostnatým drátem a tak vzniklo ghetto ihned po okupaci Polska. Za tím drátem také zahynula tradice jednoho společenství města Lodže.

Čím si myslíte, že je místo Balut pozoruhodné? Jak daleko do minulosti se dají vysledovat nějaké spojitosti se současností?
Já cítím nějak uvnitř, že Baluty byly poznamenány dotykem pekla už od začátku svého bytí. Bývala to nejchudší čtvrť Lodže a kdo si vzpomene na Rajmontův román Země zaslíbená" – mistrně filmově zobrazený Andzejem Wajdou, tak ví, že celé to město se zrodilo na krutosti a brutalitě.
Baluty před válkou měly pověst zlodějské čtvrti, obývané už tenkrát společenstvím zvláštního respektu. To, co se tu stalo za války je hrůza v její nejkoncentrovanější podobě. Takové osudy mají tak dlouhá poločas rozpadu, že stěny balutských kamenic jsou dodneška čítankou Apokalypsy. Podle mě tam dnes bydlí svatí v podnájmu pekla, nebo snad naopak...

Společně s filmem bude v některých místech prezentována také výstava fotografií Karla Cudlína. Jeho fotografie zachycují místa, kde jste natáčeli. Co vás svedlo dohromady?
Náhoda. Hned po prvním natáčení v Lodži jsme s Mírou Jankem hovořili o tom, že v našem dialogu obrazů minulosti a současnosti už chybí v našem týmu fotograf. Cítili jsme, že by vedle nás, v kulisách podivného světa Balut – se znalostí Rossova odkazu, někdo mohl objevit svůj vlastní... Neuvěřitelným paradoxem je skutečnost, že ve chvíli, kdy jsme se o tom bavili – na Velikonoce roku 2007, procházel ulicemi bývalého ghetta Karel Cudlín se svou Leikou. Stejně udiveně jako my snímkoval co zub času dotvořil na bizardní kulise tohoto kousku dnešního světa...Napříště už jsme jezdili společně...