ODVAHA (2015)

Námět sběrného dokumentu o realizaci jezdecké sochy pro Brno

Město Brno vykročilo novým směrem v kontextu své evropské identity. Po několika letech soutěžení byla jezdecká socha markraběte Jošta Lucemburka, mladšího bratra otce vlasti, zadána do realizace Jaroslavu Rónovi. Dlouhodobým dialogem s autorem nad tímto projektem navazuji na deset let starý projekt dokumentárního sběrného snímku o vzniku pomníku Franze Kafky. Sběrné natáčení realizace osmimetrového jezdeckého pomníku začalo ve stádiu klasické modelace. Práce s hlínou byla dvouletým úsilím o definitivní podobu moderní a odvážné sochy pro dominantní místo historického města. Opakované setkávání s autorem jsme využili k široké diskusi o současném sochařství, o vztahu sochařů a architektů, o obecném vnímání role sochy ve města a jeho veřejném prostoru.

Koncepce pomníku:
Jedná se patrně o pátou největší moderní sochu bronzového jezdce na světě. Monumentální plastika v moderním pojetí je velice vtipně hmotově navržena tak, aby mohla stát přímo na zemi bez podstavce, a přesto byla dominantní. Toho je dosaženo protažením nohou na téměř
tři metry. Celá hmota se tak posunula do výšky, těžiště se zvedlo. Kopí moravského panovníka dosáhne téměř osmi metrů. Štít, jenž částečně kryje jezdce, propůjčuje postavě určité tajemství. Zároveň rytíři dodává antickou či snad až egyptskou symboliku bojovníka.
Přilba je tvarována jako zobák dravce.
Téměř roční práce v ateliéru na hliněném modelu byla plná dramatických okamžiků, které odpovídají především mimořádnému objemu jezdce s tělem koně i mimořádné výšce objektu, úměrné jeho protaženým nohám. Sádra z modelu několikrát upadla v celém bloku, musela se měnit základní nosná konstrukce.
Modelace horní části těla bez nohou připomíná technologii výroby monumentálních středověkých soch, které se také realizovaly po jednotlivých kusech. Napětí autora, který z prostorových důvodů nemá šanci vidět sochu v celku dříve než ve druhém stádiu sádrové modelace, je pro filmaře dlouhodobým dramatem v časové zkratce. Ve fázi odlévání sochy do sádry bylo třeba změnit ateliér. Objekt těchto rozměrů se do stodoly, kde vznikly pomníky do maximálního rozměru Franze Kafky, nevešel. Jaroslav Róna pro dokončení Jošta přestavěl svůj venkovský depozitář, ve kterém se jednotlivé díly sádrových komponentů postupně poskládaly a pak, v průběhu nesmírně dramatického dne, bylo tělo jezdce na koni jeřábem
vyzvednuto na nohy výšky 2,70 metru. K tomuto účelu se musela rozebrat střecha, aby měl jeřáb nezbytný manipulační prostor.
Monument zcela zaplnil obrovskou stodolu na výšku. Korekce modelování v hliněné podobě dostaly další dramatický význam obcházením sochy na pojízdném lešení v exponované výšce. Úpravy na figuře znamenaly pracovat na horolezeckém úvazku ve výšce šesti až osmi metrů. V této fázi docházelo ke korekcím jednotlivých hmot a vztahů na těle jezdce i koně.
Je třeba si uvědomit, že pouhá změna velikosti jednoho kopyta koně, znamená spotřebu v řádech celých pytlů sádry. Z původního záměru sběrného natáčení monumentální bronzové sochy se postupným dialogem nad vznikajícím dílem začalo rodit spontánní zamyšlení na pokračování o sochách ve veřejném prostoru.

Po nějaké době jsme rozhovorům nad jezdeckým motivem rytíře pro město jedenadvacátého století dali už konkrétnější osnovu. Tak se z původního sběrného natáčení o monumentální plastice, vyvinula širší umělecká polemika o dnešní roli sochy v postmoderním světě, o vztahu sochaře a architekta ve vnímání prostoru a vize budoucího města. Vzhledem k našim dlouholetým vztahům s Jaroslavem Rónou nemáme problém hovořit velice otevřeně jak o tvůrčích, otázkách, tak o významech, které se pod velikými pomníky dají řešit. Nabízí se tedy šance vytvořit mimořádný dokumentární snímek o velkém uměleckém díle v širokých souvislostech... Nikoli akademický, ale poutavý dialog nad tvůrčím procesem mezi sochařem, filmařem a historií, to vše na pozadí výtvarně kongeniálních obrazových nápadů Míry Janka. Dialog filmařů s výtvarníkem, kterého můžeme dlouhodobě považovat za významného rétora své generace, má své místo ve volné řadě snímků natáčených podobnou metodou sběrného rozhovoru nad zázrakem zrodu uměleckého díla... Tím byl v mé vlastní tvorbě již zmíněný „Popis jednoho zápasu" o Pomníku Franze Kafky s Jaroslavem Rónou už před deseti lety. Následovala „Cesta k cestě" se skupinou sochařů vytvářející nedaleko Kuksu kontemplativní cyklus novodobé variace na křížové cesty, podle zadání Vladimíra Preclíka. Podobným tvarem byl také záznam dokončení pomníku Gustava Mahlera pro Jihlavu od Jana Koblasy.

Snímek o rytíři Joštovi, natáčený již druhým rokem, dostal širší společenský význam, než předpokládal původní záměr.

Natočené polemiky jsou více než intelektuální polemikou vyhraněných milovníku moderního umění. Liberalizace obchodu s uměním a komerce současného světa míchá hodnoty a obchod nastavuje nová klišé. Zlevňování technologických postupů umožňuje daleko více než kdykoli dříve investovat do finalizace monumentálních objektů v klasických materiálech. Přesto skutečných hodnot vznikne každý rok o celém světě jen hrstka - podobně jako tomu bylo
odnepaměti. Motiv Markraběte moravského v moderním provedení je také dobrým vodítkem
pro hledání určitých nadčasových hodnot v době, která atakuje obecný vkus reklamními kampaněmi, kdy se vrcholnou uměleckou kvalitou stávají různé lesklé vozy, kdy nad uměleckým záměrem nezřídka vítězí forma lehce dosažitelná moderními technologiemi.
Co je stálé a co pomíjivé také patří k polemice o umístění sochy ve veřejném prostoru. Snad nikdy se o způsobu prožívání města nehovořilo tak aktivně, jako v posledních dekádách. Do sochařova jazyka nezřídka vstupují architekti s přímou zakázkou, často nahradí roli sochy na architektonickém objektu tím, že sám objekt je socha. Sochař se stává designérem, architekt sochařem, dům sochou, socha zadáním v komerčním dialogu.

Témata pro diskuse při natáčení:
‐ Změna vztahu architektury a soch... dříve byly sochy na významných budovách něco samozřejmého, dneska se šetří. Navíc se architekti rozhodli realizovat objekty jako sochy...
‐ Základní funkce pomníku se rozpadla. Postmodernismus pomníkem trochu pohrdá. Konceptualismus nezná ten pojem. Naproti tomu jsou tradice. Ta pro pomník je tisíciletá.
‐ Polemika o tradičním významu soch... do jaké míry má sloužit tradičním podobenstvím ... religiozita, mocenské objekty, totalitní symboly monumentálního realismu.
Ve 20. století se přidá ještě privátní oblast uměleckých zakázek. K těm movitějším patří i sochařská díla. Nastupuje početnější produkce a s ní devalvace obecných hodnot.
‐ Sochařství v proměně doby – krátké a věčné životy
... díla dříve realizovaná na věky se proměnila v potřebu přechodných kulis, které se dají využít třeba na výstavách typu EXPO. Je to vlastně jakási sochařská publicistika. Sochy dnes vedou krátkodechý dialog. A také jsou často jako spotřební zboží přijímány.
‐ Materiály stálé a přechodné, umění měkké a trvalé. Nová doba patří komputerům – Michal Hausmayer vytváří na počítači celý nový svět. Nahradí 3D tiskárna ruční modelaci?
‐ Strach a tréma versus falešné sebevědomí uměleckého vyjádření.
Role řemesla... experiment za každou cenu, snaha o vyjádření banality, jako zrcadla světa.
‐ Víra v dobrou komunikaci s prostorem...
„Musíš mít víru .. já věřím, že to dokážu ovládnout, někdy pochybuju". Víra je přežitým pojmem...Vyprázdněné duchovno však připravilo svět o tradiční motivy, kterým každý rozuměl ve významu.
‐ Nadhled... Když je člověk uvnitř umění, tak se těžko orientuje. Potřebuje vylézt na strom a rozhlédnout se. Veliká socha pro veřejný prostor má mnoho otazníků vzhledem k proporcím. Každé místo je jiné a každé je výlučné. Každé má více dobrých řešení, ale také mnoho špatných.

... některé úvahy se nám vracejí před kameru vícekrát, protože dozrávají jak v sochaři, tak v kontextu doby. Více než tři roky práce na soše reprezentuje období, během něhož se hodně věcí stane, hodně témat rozšíří a zase zanikne. Život ve veřejném prostoru se však drží v odborné i veřejné rétorice už půl generace a právě u nás poměrně akceleruje.

Ze sběrného dokumentu se tak nečekaně stává generační výpověď, reflexe doby, investorů, státní kulturní politiky. Hodnoty či prázdnota doby se tváří tvář tradičnímu, leč moderně pojatému motivu ukazují ve své přirozené banálnosti.

Jak dál s Rónovým Joštem?
Malá vernisáž sádrového modelu přivedla do autorova ateliéru osobnosti výtvarného světa. Spontánní společenská reakce na „setkání pod koněm" pro Brno napověděla, že moderní socha se středověkým motivem nemá problém dialogu napříč žánry.
Pomník tak prodělal svůj první křest, spojený s vyznáním osobností umělecké odborné veřejnosti. V rozhovorech s nimi jsme rozšířili okruh témat také na zamyšlení nad pomníkovostí a potřebě rytířů v postmoderním světě. Následovala obvyklá malá smrt sochařského objektu před odléváním, kdy sádrový model skupina bronzířů s pilami rozřeže na malé kousky. Ty se nyní již celé měsíce odlévají do bronzu v klasické dílně. V licí huti Miloslava Vacka se pracuje tradiční metodou do pískové formy. Celé prostředí je velice výtvarné... Z prachu a dýmu se rodí jednotlivé pro laika zcela beztvaré kusy celkem
nevzhledných součástí sochy. Nyní nastupuje cizelér a ten sérií technologií promění ježaté odlitky v součásti uměleckého díla. Jeho práce vyvrcholí několikaměsíčním skládáním očištěných střepů do podoby totožné s předešlým sádrovým modelem, jenž byl zdánlivě zničen pilami bronzířů.
Sestavování rytíře na koni z desítek zdánlivě nesourodých úštěpků se bude realizovat během léta tohoto roku. Nebude to proces krátký, ani jednoduchý. Milimetrové posuny s několikatunovým objektem jsou výrazem letité zkušenosti, a mimořádné koncentrace.
Pak nastane vrcholné drama instalace. V tomto případě ne jenom s ohledem na tíhu a objem, ale především v interakci s veřejným míněním, osobitostí brněnské povahy, rozpolcenosti umělecké a památkářské sféry postmoderního světa trpícího falešnou demokracií. Tato fáze bude samostatným dramatickým během v našem dvouletém sběrném natáčení. Dá se předpokládat, že bude z hlediska obecné polemiky v jistém smyslu střešní. Pro období „přijetí svého rytíře" městem Brnem připravujeme samostatný cyklus natáčení přímo ve městě. Připravujeme se oslovit řadu významných osobností o s nimi přímo na místě pokračovat v rozhovorech o roli sochy ve veřejném prostoru - o roli Jošta v Brně.

Materiál sběrného natáčení bychom rádi také využili k výstavní činnosti v podobě multimediálních výstupů a to nejen v geniích, ale také v muzeích, která řeší veřejný prostor jako fenomén.

Pavel Štingl, 6. dubna 2014