EUGÉNIOVÉ (2013)

Německá válečná věda v Praze

Mnoho lidí považuje Adolfa Hitlera za šílence, zrůdu, ďábla řízeného magií zla… Proč však za šílencem stálo neochvějně celé Německo? Proč mu uvěřili ti všichni muži, které hnal na jatka druhé světové války do míst, kam nevedly ani cesty?? Proč německé ženy pod dojmem jeho proslovů, významově tak banálních, propadaly masové histerii a fanaticky pozvedaly paže k nebi, jako k adoraci svého vůdce? Proč tolik vzdělanců národa Goetha a Schillera podlehlo slibům, které na první pohled nemohly být naplnitelné??!!

Přijmout představu pomatence a dokonalého manipulátora v čele národa fanatiků je jednoduché. Byl to však také národ, jenž měl v meziválečném období vědu na špičkové úrovni… V čem tedy spočívala ideologie, která dokázala konkurovat všem těmto parametrům? Ve vůdcových citátech banálního Main Kampfu? V jeho simplicitních větách vášnivě pronášených před masami?

Je až neuvěřitelné, jak složité zázemí jeho navenek banální fráze měly. Hitler se dokázal obklopit velkými osobnostmi nejen na metodiku aktuální manipulace mas. Jeho vize budoucnosti byly koncipovány nejlepšími vědeckými kapacitami, které tehdejší Německo mělo.

Nacisté pod jeho velením nepáchali masové vraždy jen tak z krvežíznivosti či pouhé nenávisti k jiné rase či jinakosti jako takové. Paralelní válkou na východě i na západě bylo prohlubování vědeckých teorií o dokonalosti příštího německého národa, o zastavení degenerace světa, o využití prostoru na Zemi…

Historické právo jednoho národa k nastolení nových světových pořádků se neopíralo jen o banální dogma nadřazenosti rasy. Byly to teorie hluboce založené a dopodrobna zpracované, vyšly z nejlepších univerzit, podepsali se pod ně akademičtí hodnostáři s nejlepšími tituly ve vědecké hierarchii. Opíraly se o nejlepší kvalitu vědeckého poznání své doby. Jen její konečné výsledky byly účelově zmanipulovány.

Každá vražda vedená rukou německého vojáka vycházela nejen z přesvědčení o boji za dobrou věc, ale především z dobré teorie o nápravě populace jako takové. Každý posun nacistických vojsk byl novým prostorem pro rasové statistiky, kteří zpracovali dobytá území pro jejich příští využití…pro rasové biology, kteří zhodnotili míru zdejší degenerace a pro rasové hygieniky, kteří naplánovali, jak udělat místní populaci do budoucna lepší…

Masoví vrazi totiž ve skutečnosti léčili nemocný organismus národa, odstraňovali degenerativní nárůsty a čistili životní prostředí v jeho okolí…

Pavědecké základy k ideologickým potřebám se šířily z nejlepších říšských univerzit, mezi kterými měla významné místo také Německá univerzita Karlova. V Praze byla za druhé světové války otevřena celá řada vědeckých ústavů, které využívaly výlučnosti místa ke svým bádáním v rasových otázkách jihovýchodu centrální říše i k přípravě koncepcí na využití dobývaného východního prostoru. Poklidná atmosféra protektorátu poskytla laskavý asyl jednomu z nejstrašnějších zneužití vědeckého pokroku v historii lidstva.

Nacistická vize či mentální úchylka?

Dne 15. března 1939 obsazuje německá armáda Čechy a Moravu… podivné území již dříve zbavené pohraničních oblastí, tedy Sudet. Podpis Mnichovské dohody, kterým bylo Československo vydáno na milost a nemilost Adolfu Hitlerovi, je dnes označován za selhání světové diplomacie meziválečného období. Anglie a Francie za tichého souhlasu USA a Ruska ve snaze oddálit další světovou válku obětovaly malou zemi velmocenské politice. Dnes by se řeklo strategická chyba…

Nacistické Německo však nepřichází do Prahy pouze se záměrem vymazat nešťastně umístěný klínek hranic vražených do mapy centrální říše. Adolf Hitler Přichází s plány, které se opíraly o dlouhodobé přípravy strategie rasové obrody Evropy, které bude vládnout Třetí říše podle jiných zákonů – nejen politických, ale také biologických.

V plánech příštího říšského uspořádání figuruje Praha jako město vědy. Pro začátek to lze chápat přinejmenším tak, že odsud se budou koordinovat vědecké týmy, jejichž úkolem je vyřešit územně i rasově jihovýchodní část centrální říše. Protektorát se měl stát integrovanou součástí vnitřního Německa – podobně jako polovina Polska nazývaná Generální Gouvernement.

S přibývajícími válečnými událostmi pak pražské vědecké zázemí dostává nové úkoly v souvislosti s přípravou koncepce využití nově dobytých území na východě. Ty v sobě zahrnovaly vytváření geopolitické statistiky prostoru. To jest otázky jejich rasového řešení východních území do budoucna, využití nejen ekonomického potenciálu, ale také lidského materiálu v duchu organizační koncepce německého národního socialismu.

Tato, dnes již poměrně známá fakta, byla donedávna spíše tušením příčin konečného řešení židovské a romské otázky. Poslední historická bádání však ukazují na plány daleko koncipovanější a neskonale rozsáhlejší. Selektivní programy, jež měly zajistit příští národnostně rasové uspořádání říše, vycházely z vědeckých principů své doby – tedy tak jak je v duchu své ideologie chápali vědci nacističtí.

Německé rasové zákony nebyly nadřazeny ostatním národům pouze v principu ideologické koncepce. Základem byly velmi propracované vědecké koncepce na selekci obyvatel prakticky celého světa. V těchto teoriích se prolíná celý vývoj eugeniky od Darwina, i všestranně aplikované genetické zákony vycházející z Mendelových zákonů. To vše je podřízené ideologizované filosofii Hitlerova národního socialismu.

Žádná vědecká disciplína v tomto vývoji nestojí osamoceně. Nacisté se rozhodli pro svou ideologii postavit do první linie mezioborovou síť upředenou z vědeckých i pavědeckých teorií, které rámuje absolutní přesvědčení o nadřazenosti vlastního národa. To není nic až tak nového. Současná historická bádání však ukazují, jak hluboký ponor do skutečné vědy tyto teorie měly a jak na sebe neuvěřitelně navazovaly. Jejich spojovacím článkem však nebyla akademická půda, ale především NSDAP a SS… Politické struktury i s jejich výkonným aparátem na rychlé zavádění teorií do praxe.

Při bližším ohledání bychom tyto teorie mohli klidně prohlásit za sci-fi. Byly však velmi účelové. Nově přijímané zákony opírající se o vědecké základy tak masovým vrahům poskytovaly nejlepší alibi a v dobovém úhlu pohledu z nich dokonce dělaly hrdiny.

Koncepce brutální všenápravy lidského rodu byla již předem připravena podle ideálů Mein Kampfu. V průběhu války se na ní ovšem horečně pracovalo dále a právě v protektorátu bylo pro tyto teorie vytvořeno badatelské zázemí. Z Prahy se „vědecké“ podklady v podobě praktických direktiv přelévají do okupovaných prostor Polska a s otevřením východní fronty se okamžitě vytváří zázemí pro rasový výzkum a využití nově dobytých území na východě.

Zneužití německé vědy třicátých let se dnes spojuje především s vývojem válečného průmyslu, či lékařskými pokusy na lidech za války. To byl však „jen“ důsledek širšího přístupu k méněcenným rasám. Třídění ras mělo svá pevná pravidla. Vycházelo ze širšího zázemí než pouze z potřeb ideologických kazatelů.

Tento snímek by se měl pokusit přiblížit podivnou odbočku vědeckého chápání lidské evoluce a její aplikaci na způsob myšlení nejširších mas za nacistické éry. Můžeme hovořit o představě biologizace světa. Tato niterně vžitá teorie stojí v pozadí zločinů, které v historii lidstva neměly obdoby. Ovlivnila zákony, změnila morální principy a ve snaze o absolutní zdokonalení vlastní elity přivedla celý národ na pokraj záhuby.

Připravovaný dokumentární film má poskytnout svérázný mentální obraz své doby. Všechny ty děje, vědecká bádání, experimenty, vývoj selektivních metod mají společný jmenovatel ve společném přesvědčení o nastolení čehosi lepšího pro budoucnost. To lepší však bylo – jak známo jen pro vyvolené. Horečné vědecké úsilí a tedy i předmět našeho snímku spočívá v objevu nejlepších selektivních metod pro přesné určení těch, kteří to jsou a také těch, kteří to nejsou.

Celé toto vědecké hnutí je tak široce založeno, že vlastně vytváří jakousi pseudointelektuální síť. Můžeme snad také hovořit o mentální úchylce určitého proudu představitelů nacistické éry Německa.

Jejich plány a vědecké systémy pro naplnění představy budoucího světa by se na první pohled mohly zdát jako společné poblouznění…. Kdyby!
Kdyby Ti kteří s ní pracovali nebyli vůdci třetí říše… Kdyby ti, kteří spolupracovali na scénářích jejich zločinů nebyli špičkoví odborníci s akademickými tituly v nejrůznějších oborech… kdyby z této spolupráce nepocházely kromě jiného i takové činy jako likvidace mentálně postižených v rámci tajného programu Euthanázie, na který v technickém smyslu bezprostředně navazuje akce Reinhard, směřující ke konečnému řešení židovské otázky… Kdyby na různých místech okupovaných zemí nedocházelo k masovým přesunům civilního obyvatelstva, které mělo ustoupit repatriantům germánské krve … To všechno však byly pouze startovací kroky na cestě k příští vizi Evropy a světa!

Masové vraždy a genocidní přesuny v objemech statisíců i milionů obyvatel jsou v našem námětu jen důkazem obrovského záporného potenciálu – odhodlání a schopnosti nacistů dovést do konce své dalekosáhlé plány. Plány v duchu“vedeckých vizí“ se však týkaly desítek milionů obyvatel starého kontinentu, celkové proměny jeho sociologické, národnostní i geopolitické struktury…

Adolf Hitler

V době svých prvních válečných úspěchů rád dodržoval rituál návštěvy porobené země. První den po jejím zabrání navštívil tradiční rezidenci panovníků a nechal se triumfálně fotografovat na symbolických místech svázaných s národní hrdostí země.

Tak i na jaře roku 1938 přijíždí do Prahy hned za prvním sledem okupačních vojsk. Navštíví pražský Hrad, přespí se v rezidenci prezidenta a usedne za stůl v jeho pracovně. Dobový žurnál dokládá hrdou přehlídku čestné stráže na prvním nádvoří za doprovodu Reinharda Heydricha a Heinricha Himmlera. Führerův adjutant později napíše dojemný dopis Himmlerově dceři, jenž začíná „Dear Püppi“ a končí citací Hitlerových slov:

Tento obraz z dobového zpravodajství, jakoby předznamenal osoby a směřování našeho příběhu. Tři hlavní postavy příštího koncipování říše a Evropy v duchu vizí národního socialismu. Vůdce, jenž podepisuje právní akty Protektorátu Čechy a Morava, tedy území ponechaného pod vlastní správou s dohledem svého vlastního zmocněnce…

Ve skutečnosti přichází absolutní nadvláda nad bývalou suverénní republikou a nejen nad jejím územím a režimem, ale také nad životem a smrtí obyvatel. Příštími základními kritérii jejich existence bude národnost, rasa a vrozené dispozice.

Nacisté přijeli do Prahy nejen s okupační armádou, ale také s konkrétním plánem na plnou germanizaci českého prostoru. Ta se měla proběhnou do dvaceti let. Tedy v roce 1958 měly být Čechy a Morava čistě německým prostorem, zbaveným „balastu“ méněcenných ras. Germanizace se měla dít dosídlením nejlepší německé krve. Špatná krev byla určena k odsunu, či likvidaci, míšenci po pečlivém posouzení jejich využitelnosti sterilizováni, či využiti k otrockým pracem.

V ten předjarní den, kdy se sebou byl Adolf Hitler tak spokojen, pochoduje demonstrativně Prahou průvod německého studentstva složit obdiv svému vůdci. To také není náhoda. V našem příběhu totiž hraje úst roli vzdělanost a intelekt ve službách ideologie.

Německá univerzita Karlova se brzy postaví do přední linie vědeckých pracovišť pracujících pro ideologické vědecké zázemí nacistické strany. Díky jejímu výlučnému umístění jí připadne výsostní s spolupráce na vytváření selektivních programů pro třídění obyvatel smíšených území, jež mají být dle plánů z roku 1938 plně germanizována.

Mapa příštího světa je založena na rasových principech, které dozrávaly v průbběhu třicátých let, akcelerovaly je úspěchy na počátku druhé svvětové války a překvapivě je díky nezlomnému nacistickému sebevědomí příliš neoslabily ani válečné prohry. Paradoxně v době, kdy Němci válku definitivně prohrávali, dostávala jejich koncepce – vize příští vlády nad světem definitivní podobu.

Vraťme se opět k okamžikům, kdy se Adolf Hitler nechává fotografovat v oknech Pražského hradu ...
Vůdce v čele svých vojsk přichází s dalekosáhlou koncepcí příštích pořádků. S Prahou se do budoucna v nacistických plánech počítá jako s městem vědy centrální říše /podovbně, jako Hamburg měl být městem obchodu, Heidelberg městem vzdělanosti, Drážďany městem rasové hygieny/ ...

Vědou se v té době tradičně chápe především filosofie, jejímž jedním z podoborů je biologie. Biologie, jak ji ovšem chápou vůdčí mozky třetí říše, slouží především ke zhodnocení příští populace. Na jaře roku 1938 se na území Sudet již půl roku praktikuje výuka podle školské reformy zaváděné bezprostředně po nástupu Adolfa Hitlera na post říského kancléře.

Zjednodušeně lze konstatovat, že učebnice přírodovědy pro žáky druhého stupně byla zároveň rasistickou propagandou v duchu norimberských zákonů. Již v ranném věku byly na území celého Německa dítkám vštěpovány Mendelovy zákony na kultivaci hrachorů, které byly aplikovány na zvířata divoká, zvířata domácí a nakonec i na celou lidskou populaci.

Přirozený výběr jednotlivců má podle této teorie zajistit zdravý rozvoj lidského rodu a zdravé populace.

V uzavřeném prostředí – například v domácím hospodářství dochází k podpoře slabých jedinců, kteří by v přirozeném vývoji hynuly… Hospodář pomáhá přežít i těm slabším, kteří by ve volné přírodě zpravidla zahynuli a tím sám kazí genetický základ svých chovů.
Podobně lze chápat i degeneraci lidstva.
V největším měřítku k degeneraci - podle nacistických teorií dochází ve městech. Zde se lidstvo připravilo o přirozený vývoj v masovém měřítku ... Různé struktury podporují změštění céle populace. Nejhorší z nich jsou Židé - balast lidské populace!

V učebnicích přírodovědy pro pátý ročník základní školy je kapitola o lidských rasách. Zde jsou snímky nejrůznějších tváří z antropologického hlediska široká škála lidských tvarů a podob. Židovská rasa zde ovšem chybí… S tou se do budoucna zkrátka nepočítalo! V rámci ozdravění lidského rodu vyšli nacističtí rasoví odborníci totiž z jedné zdánlivě nenápadné zásady, která se nazývá RADIKALIZACE.

Za tímto pojmem se skrývá největší masová vražda té části populace, kterou si nacisté do budoucna již nepřáli ani živit, ani rozmnožovat, ani využívat pro kolonizace nově dobytých území na východě. … toto všechno jsou zatím ještě stále relativně známé skutečnosti, po válce doplněné strašlivými čísly zavražděných, poškozených, zotročených lidí.

Při debatách o rasové politice nacistického Německa se dnes nejedno dítko zeptá proč že to nikomu tenkrát nepřišlo divné, když se začala likvidovat podstatná část populace, mizely celé rodiny, města, ghetta… Je dobré se znovu vrátit k osvětě, ale je nutné si ji představit v kontextu celé země a věkových kategorií… kromě učebnic a naučnopopulární literatury vycházely také publikace osvětové, dobová periodika a pochopitelně dokumentární filmy…

Julis Streicher, jeden z největších antisemitů Hitlerovy éry, vydavatel protižidovského časopisu Der Stürmer, původem učitel z Norimberka, vydal řadu osvětových publikací z nichž je snad nejvýraznější „Jedovatá houba“. Za tu snad nejlépe hovoří výstižné ilustrace. Navázal v ní na předešlou vzdělávací knížku „Pudlobacil“, kde přirovnává židovské spoluobčany k parazitům, hadům, virům, bacilům a podobně.

Nutno podotknout, že Streicher byl po válce odsouzen Norimberským soudem k smrti. Většina ostatních osobností našeho příběhu u žádného soudu nebyla. Vědci stojící na akademické půdě stranou hlavních politických proudů se po válce dále věnovali svým oborům a dožili se většinou velmi požehnaného věku, ale k tomu se ještě dostaneme.

Významný podíl na rasové osvětě měly také dobové dokumentární a zpravodajské filmy. Zvláště některé tituly jako např „Věčný Žid“ se vyznačovaly vysokou sdělností a přesvědčivostí v argumentech „očištění říše od balastu“.

Dalším významným kulturním proudem byly osvětové rasové výstavy. Jednou z významných institucí, která se podílela na jejich koncipování bylo Muzeum rasové hygieny v Drážďanech. Odsud putovala po Německu témata zdravého vývoje národa, plánované porodnosti, dobrého rasového výběru jednotlivce apod.

Kromě nejrůznějších zdravotních témat řešily expozice také otázky urbanistického ovládnutí prostoru se zaměřením na ideální venkovský životní styl. Kritizovaly město s jeho hlavním nešvarem mísení obyvatel bez přirozeného a rasově čistého výběru. Varovaly také před prorůstáním světa rasami nečistými.

Idolem dobrého vývoje společnosti byl dokonalý jedinec nordického typu, v jehož žilách koluje ideální německá krev. Aby se každý na tento oběh mohl dobře podívat, zásobovala jedna renomovaná německá firma špičkové expozice tzv. skleněnými muži, či skleněnými ženami. Na těchto průhledných figurínách bylo dokonale znázorněno vnitřní uspořádání ideálního zdravého jednotlivce v různých světelně proměnlivých okruzích vnitřních orgánů.

Pro hygienické výstavy byly natáčeny nejrůznější osvětové filmy, které se vztahovaly k aktuálnímu dění Německa té doby na vědeckém poli.

Dvacátá a třicátá léta jsou také charakteristická zvýšenou aktivitou ve vydávání odborných časopisů s rasovu problematikou. Mezi nejvýznamnější patří např titul „Rasse“, „Volk und Rasse“ apod. Tyto odborné ale někdy i velmi popularizační periodika řeší v souladu s politickým vývojem několik navzájem se prolínajících témat.

Kromě obecné osvěty, ke které patří například soutěž o nejlepší germánskou hlavu, či široce založené fotografické průzkumy lidských podob z celého světa, se v průběhu třicátých let dostává do popředí otázka sterilizace. Toto téma bylo ostatně přetřásáno po celém světě. Šlo o celkem logickou veřejnou polemiku o zabránění dalšího dědičnénho šíření vážných degenerataivních poruch. Jelikož určitá dědičná postižení tehdejší medicína nedokázala léčit, pak jediná cesta, jak zabránit nejvážnějším genetickým zátěžím postižením celé populace bylo zabránění početí.

Sterilizace byla velikým tématem nejen ve vědeckých kruzích, ale také v politických sturukturách, které hledaly cestu jak uzákonit nějaký systém, jak zabránit jaho zneužitlnosti… V Německu se podařilo přijmout zákon o sterilizacích jako v jedné z prvních zemí – shodou okolností těsně před nástupem Adolfa Hitlera k moci, roku 1933. Německo ovšem bylo jedinou zemí na světě, kde se v rasových zákonech pokračovalo a to nejen pověstnými Norimberskými zákony z roku 1935. Zde už ovšem nešlo o preventivní zabránění početí, ale o likvidaci části žijící populace!!!

Dovolme si nyní malé historické ohlédnutí

Počátky moderních přírodovědeckých směrů sahají do 19. století k Charlesi Darwinovi a jeho synovci Francisu Galtonovi. Před objevem dědičné teorie se o biologii nehovoří jako o vědě. Spíše o pozorování přírody bez vazeb vývojové logiky.

Odborná veřejnost prožívá opojení nově se rodící genetikou a především eugenikou. Vedou se odborné i laické diskuse o možnostech revolučního ozdravění lidské populace potlačením dědičných poruch. Z hlediska dnešního poznání se začíná, zatím velmi prostě, debatovat o možnostech řízeného výběru jednotlivců s ohledem na kvalitu potomků, případně i o zabránění početí nevyléčitelně dědičně postižených.

Každá krásná myšlenka má však v sobě svůj kousek pekla a tak se někteří odborníci postupně dopracovávají k vlastním pohledům na tento zlomový pokrok lidstva. V roce 1911 se v Drážďanech uskuteční světový eugenický kongres, na kterém dochází k zásadnímu rozkolu ve vědeckém světě. Němci zde přednesli svůj pohled na vývoj eugeniky a to pohledu výrazně nacionálního. Zde se v řadách odborné veřejnosti poprvé vede polemika o kvalitě ras a národů, jejich nadřazenosti a méněcennosti a na základě těchto rozdílů opodstatnění práva na další existenci – tedy populační rozšiřování.

První světová válka, vyvolaná velmocenskými potřebami tehdejší německé říše, vyvrcholila strašlivým traumatem Němců, jejichž země podepsala kapitulaci aniž by cizí vojáci dobyli jejího území. Světová válka měla však i další dopady: Mrtví, ranění, postižení nejen fyzicky ale i mentálně z válečných útrap. Bída umocněná v Německu navíc ještě válečnými reparacemi se podepisuje na dalším rozšíření vážných fyzických poruch z chudoby. To všechno, spolu s hospodářskou krizí a kolabsem evropské mezinárodní politiky nahrálo Hitlerovi v prosazení svého politického - nacionálního programu.

Vůdcův nástup nebyl tak raketový, jako tomu bylo v Itálii u Mussoliniho. Po nezdařeném pokusu o puč ve dvacátých letech skončil v kriminále. Tím ovšem získal čas pro napsání osobního programu Main Kampf, který se později stal nejen modlou pronacisticky loajální části německého národa, ale také jistým ideologickým prazákladem norimberských zákonů a dalších přijatých vyhlášek na tzv. „ochranu a upevnění němectví“.

Ve dvacátých letech se okolo Adolfa Hitlera vytváří určitý pevný tým spolupracovníků, kteří s ním půjdou do budoucího boje o moc. Spojuje je národní socialismus, nacismus, opírající se účelově o starogermánské mýty…
Z postav, které se ve svých projevech nejčastěji vrací k rasovým otázkám to jsou vedle Führera Heinrich Himmler, Reinhard Heydrich, Alfred Rosenberg, Wilhelm Frick…. To jsou ovšem osobnosti politického významu, známé z tisku i dobových žurnálů. V pozadí se však již tenkrát vyhraňuje jakási vědecká síť nacistické ideologie. Jejími křižovatkami významné říšské univerzity – Heidelberg, Kolín nad Rýnem, Mnichov a pochopitelně Berlín. Do budoucna k těmto vědeckým metropolím přibude také Poznaň a Praha.

Obě skupiny – politiky a vědce spojovaly, kromě jiného, jisté obvyklé obraty vyskytující se velmi často v jejich rétorice. Pojmem často zmiňovaným v nacistických plánech bylo slovo KREV /Blut/, z toho také VÝMĚNA KRVE /Balutsaustausch/ či PROUD ŽIVOTA /Lobensstrom/.

Prof. Karl Valentin Müller, sudetský Němec z Děčínska působící na Německé univerzitě Karlově v Praze už od počátků protektorátu, dospěl k adorování rasy coby základní určující hodnoty německého národního společenství:
„Je to celost ras a rasových míšení, která odedávna formovala německý lid v jeho historicky utvořené podobě a vytvořila základnu jeho výkonů v dějinách.“ „Rasa tedy označuje charakteristickou skupinu dědičných vlastností, které vyznačují jistý lidský typ. Svou rasu si člověk nemůže zvolit nebo změnit, jako v jistém ohledu svou národní, příslušnost, nýbrž je vrozená a nezaměnitelná, ´rasa je osud´“.

Rasa a dědičné vlastnosti tedy měly být do budoucna základním kritériem pro bytí a nebytí jednotlivců obývající kontinent, respektive postupně dobývaná území.

Postava Alfreda Rosenberga v jistém smyslu spojuje politika i badatele

Když se stal ministrem pro okupovaná území uvedl ve své filmové zpovědi, jak dozrál ke svému světonázoru… Jako rodák z hansovního města Révalu studoval v Moskvě, kde zažil židobolševickou revoluci. Osobní zážitky z tohoto „společenského experimentu“ jej přivedly do Mnichova, kde ve dvacátých letech vstoupil do NSDAP, začal spolupracovat na vydávání základního stranického časopisu Volkische Beobachter. Pak založil časopis Veltkampf „Zápas o svět“, v němž se věnoval převážně židovské otázce v dějinách. Pochopil židovskou manipulaci církví a došel k závěru, že dějiny dvacátého století je na čase přepsat.

Tak vznikla jeho nejvýznamnější publikace „Mýtus XX. století“, která se dočkala milionového nákladu. Téma společné hodnoty rasy a cti ve smyslu věrnosti k vyvolenému národu Alfred Rosenberg závěrem svého proslovu věnoval německému lidu k dalšímu zhodnocení a dopracování ve spolupráci politiků a vědců.

Německo má ve třicátých letech, po nástupu Adolfa Hitlera celou řadu "prvenství" v legislativě, opírající se o novodobá kritéria biologických odborníků. Vedle rasových norimberských zákonů se v roce 1935 zrodil návrh zákona na likvidaci nevyléčitelně mentálně postižených osob. Tento zákon přijat nebyl. Pozoruhodným momentem tohoto pokusu je ale skutečnost, že jeho předkladatelem bylo SS.

Právě SS později zajišťuje tajný program T4, který po nezdařilém pokusu o likvidaci mentálně postižených pacientů zákonnou cestou provedl totéž na základě speciální logistiky. Během několika let se podařilo zlikvidovat na sto tisíc mentálně postižených občanů nacistického Německa, později dokonce i Sudet. Zde se zrodily a technologicky vyvinuly také první plynové komory.
Interní přednášky a tajná hlášení o průběžné likvidaci desítek tisíc obětí se opět vyznačují celou řadou neopakovatelných obratů:

Fyzickou likvidací tzv. Unnutze Esser /neužiteční jedlíci/, tzv. Balastexistenzen /balastní existence/, tzv Lebensunwertes leben /žití náhodného života/ či tzv. Leere Menschenhulzen /prázdné lidské slupky/.

Nutno připomenout, že norimberské zákony na ochranu rasy, které se laicky nejčastěji chápou jako protižidovské, definovaly osmnáct skupin obyvatel, které měly být na základě určitých společných rysů zbaveny určitých občanských práv. Kromě pro nacisty méněcenných národností sem patří také různě zdravotně či geneticky postižení jednotlivci zařazení do jakýchsi skupin… Všeobecně se ví o homosexuálech, těžce mentálně postižených, ale patřili sem také postižení nevyléčitelnou slepotou, nejrůznější míšenci apod. Zde se právě otevírá pole pro vědeckou diskusi o stupních míšenců a jejich tzv. zátěžích…

Opět se můžeme vrátit k otázce jak je možné, že nikomu nebylo divné postavit jednoho dne mimo zákon ty, kteří donedávna nikomu nevadili, ty, které příroda už sama odsoudila ke strašlivému osudu, ti kteří v jiných kulturách byli považováni za děti boží!!!

Znovu napoví dobová osvěta

Diskuse o společenské zátěži péče o mentálně postižené i o genetickém nárůstu dědičných postižení ve společnosti se Evropou šíří od konce První světové války. V Německu jsou ovšem hned po nástupu nacismu velmi brutálně zrcadleny v dobových dokumentárních snímcích. Nutno zdůraznit, že jejich zadavatelem byl zpravidla rasový odbor NSDAP, pozd hlavní aktivitu v této osvětě převzalo SS.

Podle odborných publikací se rasovou problamatikou zabývaly stovky filmových titulů vzniklých na zakázku. Několik dokumentárních filmů, které se nám podařilo znovuobjevit, mají navzájem dosti podobný charakter.
Zobrazují mentálně postižené jako nepřijatelnou zátěž společnosti. Zpravidla se v úvodu věnují okázalému přepychu ústavů, ve kterých postižené osoby žijí. Ten je někdy srovnáván s bídou ve které je nucen žít běžný německý pracující… Pak dojde na statistiky vyčíslující finanční nároky na péči o jednoho mentálně postiženého, pak na celou vyloženě odpuzující sérii záběrů nešťastníků trpících mentální poruchou.

Kromě toho, že němečtí filmaři /nezřídka věhlasných jmen/ ukazovali postižené pacienty jako zvířata, dopouštěli se vyloženě profesionálních manipulací pomocí strašidelného odsvícení, které z pacientů udělalo vyložené zrůdy s hlubokými vráskami a vpadlýma očima.

Většina snímků pak vyústí v duchaplný citát Adolfa Hitlera z Main Kampfu a pokračuje pochodujícími šiky nádherných rasově bezchybných dětí, mládeže, vojáků, tančících žen a podobně…

Filmy s tematikou očištění rasy se v Německu od 30. let velmi progresivně vylepšovaly. Rostla dramaturgie i technologické možnosti akcelerované nástupem hraného filmu. Pověstným titulem v osvětovém žánru je hraný film „Žaluji“: Příběh lékaře a profesora biologie, jehož krásná a milovaná manželka ochoří roztroušenou sklerózou a on ji ve stavu nejhorších muk pomůže urychlit přicházející smrt. Následná polemika o jeho vině či nevině před porotou soudu nesmírně rafinovaně obhajuje institut dobrovolné smrti z titulu vojáka, právníka, lékaře, kněze…

Lze tedy shrnout, že v těchto nadčasových otázkách splečenského chápání biologických pojmů typu dědičná zátěž, milosrdná smrt, zabránění početí a podobně byla německá veřejnost díky působení osvěty mnohem dále než jiné evropské země.

Jen pro zajímavost se podívejme na schematické zobrazení organizační struktury NSDAP, jak ji uvádí osvětový tisk konce třicátých let:

Podivné osmičce vévodí centrálně umístěný vůdce – už ovšem ne jako stranický vedoucí, ale centralistický říšský kancléř. Vpravo nahoře v nejvýše postaveném domečku je rasový úřad strany. To svědčí nejen o jeho významu, ale i o jeho podpoře.

Také schema řízení Říše centralistickým režimem z říšského kancléřství naznačuje, že pro ty, kteří bezvýhradně věřili německé politice, zde byl prostor na růst v pevné struktuře. Ovšem ne pro ty, kteří neodpovídali strukturálním kritériím, ať už z důvodů osobního postoje, nebo fyzické či rasové nedokonalosti. Ti neměli variantu…

Rasová kritéria široce chápaného němectví nebyla pouze otázkou sebevědomí kvalitního, urozeného jednotlivce, ale také hrdou podporou režimu. Politika národního socialismu byla chápána /u řady jednotlivců bezvýhradně a fanaticky/ jako všenápravné východisko z krize celosvětové pokleslé morálky, nefunkčního hospodářství a pochopitelně i jako záruka kvality všestranného rozvoje jednotlivce.

Země pracující k válce dokázala tedy do myslí svých obyvatel usadit přesvědčení, že celosvětový boj směřuje ke zdokonalení kvality nezdravé populace, rozhýbání nefunkčního hospodářství neproduktivních zemí a k proměně nejzákladnějšícho principu společenské existence. Zkrátka že národní socialismus dokáže i třeba násilným vpádem na cizí území přinést ozdravění celého prostoru a s tím spojenou vyšší produktivitu hospodářství.

Německé rasové výzkumy třicátých let se zaměřují především na definování mentálních postižení a méněcennosti národů. Vědecky se také zdokonaluje definice rasy ideální. Pozoruhodné je, že nejen pro méněcenné občany se objeví celá řada nejrůznějších omezení, tak i pro ty nejlepší z vybraných se začínají kupit nová bezvýhradná kritéria zcela ovlivňující jejich soukromí.

Vědecké týmy pracují nejen na selektivních metodách pro definici méněcenných jednotlivců určených k likvidaci či omezení základních práv a svobod. Vedle toho také zdokonalují kritéria pro výběr partnerek příslušníků SS a tak vzniká stále dokonalejší vize budoucí německé kvality…

Zmíněné učebnice přírodozpytu pro maturitní ročníky uvádějí, že rasový úřad NSDAP má na starosti dohled nad třemi základními úkoly:
1/ podpora plodnosti hodnotných mužů
2/ snižování plodnosti bezcenných
3/ zabránění míšení s cizími rasami

Poslední kapitola učebnice předmětu, ze kterého prakticky všichni absolventi středních škol v Německu maturovali, se věnuje péči o rasu a populační politiku. Zde se uvádí, že největší národní elitou jsou příslušníci SS…

Pro členy SS zavedl sám Heinrich Himmler /jenž ovšem fyzicky vůbec neodpovídal těmto parametrům/ kritéria, jež odpovídají více náboženské sektě, než ozbrojeným složkám:

Parametry kvality při výběru kandidátů pro SS definovali rasoví hygienici tedy už ve třicátých letech. S příchodem války se však otevírá mnoho nových možností na postupné korektivy.

Pod velením SS například vzniká rentgenologická divize - Röntgensturmbann. Jejím hlavním posláním bylo provádět antropometrická měření pomocí snímkování. Pod pláštíkem prevence tuberkulózy se tak přeměřilo a popsalo neuvěřitelné množství jednotlivců. Hned po obsazení Norska vysílají nacisté početnou jednotku vybavenou pojízdnými snímkovacími stanicemi, aby zde v kolébce nordické kvality statisticky definovali ideální parametry rasy dobré.

Rentgenologickou divizi řídil fanatický vyznavač starých německých kultů Standartenführer Holfelder, po němž se dochovala přesná direktiva k tomu, jak má být pohřben ve stylu germánských mýtů. Jeho pracovní výkonnost byla mimořádná. V roce 44 dokázala jeho jednotka působící na různých místech po Evropě pořídit až dva miliony snímků měsíčně.

Neuvěřitelná výkonnost v provádění selektivních vyšetření je o to podivnější, že při konzultaci s jakýmkoli dnešním odborníkem dospějeme k jednoznačnému závěru, že antropometrie snímků je pro společné rysy lokálních skupin či národů nerelevantní. Podobně nesmyslná jsou pro rasovou selekci kritéria měření lebek, končetin, porovnávání krevních skupin. Všechny tyto metody měly ve třicátých letech nesmírně aktivní rozvoj a jejich týmy do začátku Druhé světové války vypracovaly metody, které se přednášely na všech vysokých školách, jako povinný předmět rasové nauky.

Válka přinesla nové požadavky na praktické využití těchto teorií. V době, kdy se tato kritéria stala základem pro rozhodování o životě či smrti, o zařazení do likvidačního transportu, či o vysídlení, nikdo z praktikujících odborníků, politiků, vojevůdců ani velitelů speciálních komand nepochyboval o jejich správnosti. Vědecké či snad přesněji pavědecké metody rozhodovaly o zavírání lidí do koncentračních táborů, o likvidaci méněcenných a o nových vizích teritoriálního uspořádání světa.

V okamžiku okupace Československé republiky připojuje nacistické Německo ke svému území protektorát s velmi smíšeným vzorkem obyvatelstva. Pro celou strukturu rasových odborníků tak začíná vrcholná sezóna praktického využití jejich teoretických projektů. Následuje okupace Polska a dochází k prvnímu velikému konkrétnímu plánu na proměnu hranic centrální říše. Začíná se rodit tzv. Generalsiedlungsplaan!!!

Zadání je jasné: Protektorát Čechy a Morava a Generální Gouvernement /území poloviny Polska až po Varšavu/ se stanou součástí centrální Říše. Stávající obyvatelstvo bude přesídleno nebo vyhubeno, starousedlí Němci budou přestěhováni do staré říše, aby se zbavili nánosů a zlozvyků ze života mezi rasovým balastem. Na prázdná území budou přesídlováni ti rasově nejkvalitnější !!!

Území centrální Říše bude z východu chráněno tzv. rasovým valem, který bude završením a oporou jednoho z největších historických úkolů tisícileté říše…

Bod číslo jedna: vyčistit obyvatelstvo celého území. Jak je ale posoudit? Má zde usazená dobrá rasa stále svou kvalitu? Jak naložit s míšenci? Podle jakého klíče vodit miliony lidí na smrt či na nucené práce? Bod číslo jedna: vyčistit obyvatelstvo celého území. Jak je ale posoudit? Má zde usazená dobrá rasa stále svou kvalitu? Jak naložit s míšenci? Podle jakého klíče vodit miliony lidí na smrt či na nucené práce?

Úkoly spojené s masovými přesuny obyvatel byly svěřeny úřadu RuSHA SS. O jeho příslušnících se poválečný Norimberský tribunál vyjádřil jako o reprezentantech nacistického antisemitismu v jeho nejvyhraněnější, nejagresívnější a také nejvíce biologizující podobě. Již v letech 1934 – 35 se podíleli na přípravě tzv. rasového zákonodárství. Přitom usilovali, aby zejména kategorie žid /JUDE/ a míšenec /Mischling/, vycházející z dichotomie árijec – neárijec, byla definována co možno nejpřísněji, nejradikálněji. Navrhovali zavedení násilných zneplodnění pro tzv. mischling. Rasový referent vrchního úseku SS k tomu na přípravných ministerských jednáních v prosinci 1934 poznamenal:

„Cíl tedy musí být, beze zbytku osvobodit německý proud krve od židovské krve. Všechny ostatní návrhy nepramení z biologického, životně zákonitostnímu, nýbrž konstruktivnímu, tedy uměle vybudovanému myšlení.“

Z pražských rasových specialistů mladší generace se na přípravě Norimberských zákonů podílel Lothar Stengel von Rutkowský, původem z Litvy. Vystudoval na předních německých univerzitách obor rasová hygiena. Své bojové zásluhy získal při obléhání Leningradu. Po příchodu do Prahy zdokonaluje kritéria pro vstup adeptů do SS. Vychází z toho, že rozum a cit nordického člověka činí výkonným vynálezcem a objevitelem, toužícího po nápodobě velkého řádu stvoření v řádu lidském. Ostatní změkčilé rasy toho nejsou schopny. Jejich světonázor zůstává čistě subjektivním. Nikoli tak rasa nordická:

“My, kteří stojíme před úkolem dovést vítězství hodnoty založené na rase a dějinách, krvi a půdě, erbweltu a umweltu /dědičnost a příroda/, rodičovskému odkazu a práci proti pomíjivým hodnotám křesťanské misie, francouzské revoluce, učení o jiném, individualistickém příživnictví, chceme čistým rozumem a zápalem v srdci prohlubovat světoobraz na základě přírodních zákonů, aby z něj bylo možné získat odpovídající světonázor.“

Je třeba dodat, že Rutkowski se po válce věnoval psaní básní a jako básník se také prezentuje ve svých spisech. Ve svém pojednání v časopisu Rasse v roce 1938 uvádí, že každá rasa má svůj světonázor, který je dědičně podmíněný. Každý národ vidí svět z dědičných důvodů jinak …. Navazuje s citací z Norimberských zákonů:

„Protože my nordičtí lidé myslíme logicky a dle přírodních zákonů, můžeme proto snadno pronikat do zákonů přírody. Ano, naše pokora tkví v tom, že uctíváme řád vesmíru a zákony našeho lidského řádu od něj odvozujeme.“

„…aplikace přírodních zákonů do lidského života…SVOBODA je možnost žít způsobem, který odpovídá mému druhu. A protože ke germánskonordickému druhu patří kauzální, správné a přírodním zákonům přiměřené myšlení, nordický člověk nepociťuje osud, který mu určili Erbwelt a Umwelt ve smyslu prostoru k životu/ jako násilí – manipulace, ale naopak jako svobodu. Nordický člověk podléhá přírodním zákonům, tak nemá potřebu se jim příčit.“

RuSHA provádělo tzv. Siedlungsplanung. Na jeho náplň dohlížel sám Adolf Hitler. I když se jeho experti zabývali osidlováním územním, jejich základ vždy vycházel z nordicky chápaných kritérií:

„Prolnutí myšlenky krve, tzn. nordicky určené krve, nám dává pro osídlovací politiku v již obsazeném prostoru k dispozici zcela nové měřítko a zcela nová opatření. Tak je vypuzení a roztavení rovnocenným prostředkem k dosažení cíle… A sice rolnického rozšíření naší krví osídlené národní půdy, ovšem při zničení všech zde se nacházejících tradic… Že bychom ale mohli v novém prostoru strpět cizodruhovou, rasovou čistotu ohrožující krev, je nepředstavitelné.“

České vysoké školy byly uzavřeny krátce po okupaci nejen v reakci na studentské nepokoje v době smrti Jana Opletala, ale především proto, že se na tomto území pod německou správou vůbec nepočítalo s dalším rozvojem vzdělanosti neněmeckého obyvatelstva.

Heinrich Himmler si během jedné ze svých četných jízd vlakem poznamenal:„V neděli, 25. t.m. jsem předal vůdci memorandum o zacházení s jinonárodnostními příslušníky na východě. Vůdce přečetl šest stran a shledal je velmi dobrými a správnými.

Základní otázkou při řešení všech těchto problémů je školská otázka, a tím tedy otázka dohledu a toho prosívání mládeže. Pro neněmecké obyvatelstvo východu nesmí existovat žádná vyšší škola než čtyřletá.

Cíl této školy má být zhruba takový:
Jednoduché počítání a to nejvýše do 500, psaní jména, nauka, že je boží přikázání a že třeba být poslušen Němcům. Být čestným, povinným a chrabrým… Čtení nepovažuji za žádoucí!!!!
Toto obyvatelstvo bude k dispozici jako pracovní lid bez vůdců a bude k dispozici Německu především jako pendleři a nebo dělníci pro zvláštní účely na silnicích, kamenolomech, na stavbách apod.
Budou stejně tak dostávat jídlo. Dokonce někdy více, než dostávali z polské vlády při jejich vlastní nekulturnosti. Při silném vedení německého lidu budou povoláni spolupracovat na vytváření této německé kultury a na stavitelských dílech této kultury.

Ze všech vysokých škol v Praze zůstává otevřena pouze Německá Karlova univerzita. Je podřízena přímo říšskému ministerstvu školství. Zastřešuje mnoho vědeckých ústavů, které se týkají našeho tématu. V jejích osnovách se objevují všechny reformy nacistického systému zavedené v Německu po nástupu Adolfa Hitlera. To, co v Německu zrálo po řadu let, přichází do Prahy již jako vypracovaná koncepce. Každá fakulta, každý obor začlení do svých osnov základy rasových nauk. Pod heslem: “Nacionální socialismus je do jisté míry biologická vůle německého národa“ prodělala DUK nacistickou reformu již v prvním roce po okupaci.

První válečný rektor Wilhelm Saure, Standartführer SS, specialista na otázky zemědělského osídlení při svém nástupu vyjádřil budoucnost UK takto:

„Stane se nositelkou , hlasatelkou a ochranitelkou německých kulturních a duchovních statků v celé jihovýchodní Evropě. Tato práce soustředí v Praze přední duchy a hlavy německého prostoru. Tato doba rozkvětu souvisí s největším mocenským vzepětím Říše, které zaručuje jistotu a existenci pro budoucnost odpovídající její staroslavné tradici.„

S tímto programem byla také koncipována první konference, pořádaná Německou univerzitou Karlovou k otázkám germanizace českého prostoru. Podobné aktivity svědčí o velmi závažném pronikání akademické půdy do politického dění.

Spoluzakladatel SS, tzv „druhý muž třetí říše“ Heinrich Himmler byl již v říjnu 1939 jmenován Říšským komisařem pro upevnění němectví /někdy též se překládá pro upevnění německého území/.

Touto funkcí Himmler /kromě jiného/ zodpovídal za návrat Němců žijících mimo říši zpět domů. Vypracoval plány na záměnu Poláků a Židů na území Polska německými obyvateli (Volksdeutche) z baltických zemí a dalších částí vně Polska. Během jediného roku bylo více než milión Poláků a 300 tisíc židů odsunuto na východ.

Himmler informoval příslušníky jednotky "SS -Leibstandarte Adolf Hitler", že: "je mnohem snazší ve většině případů jít společně do bitvy než potlačovat překážející populaci lidí nižší kulturní úrovně, provádět popravy, transportovat tyto lidi pryč nebo násilně vystěhovat plačící a hysterické ženy."

Himmlerovým velkým úspěchem bylo, že dokázal příslušníky SS přesvědčit svým apokalyptickým "idealismem" o tom, že nemají žádnou vinu ani zodpovědnost za masovém vyvražďování tisíců lidí.

Během své návštěvy Lodže v prosinci 1939 vyjádřil Himmler podstatu svého selekčního programu velmi jednoduše těmito slovy:

„Rasové zkoumání má zabránit, aby se v nově osídlovaném východě vyvinuly mongolské typy. Chtěl bych zde tvořit blonďatou provincii!!!“

…To tedy znamená, že rasové selekce budou napříště prováděny jak u Poláků, vyháněných ze svých původních domovů, tak u Němců, kteří sem do nového domova přicházejí tisíce kilometrů s důvěrou k nabídce vůdce…

14. září 1941, v úvaze o budoucí podobě českomoravského prostoru nastoluje Reinhard Heydrich otázku:

Kam se zbytkem Čechů, kteří se nebudou hodit ke germanizaci?
„… evakuovat zbytek Čechů do nějakého ještě v současnosti imaginativního gouvernementu, než bude možné území od zbytkových českých elementů vyčistit.“

„Je nutné pro ně založit rezervaci.“
Tomu odpovídají dalekosáhlé plány na germanizaci protektorátu
Sám nástup Heydricha na Pražský hrad byl spojen s velikou schůzí německého velení, kde obbergruppenführer vyjevil aktuální plány vrchního velení se světem a protektorátem… Jako bod číslo jedna bylo urychlení „bezezbytkové germanizace českomoravského prostoru: Konečné cíle veškeré činnosti v protektorátu jsou … úplné poněmčení tohoto prostoru Čechy a Morava. K tomu patří vybrání a evakuování těch, co jsou špatné rasy, a dále plánované a ve všech oblastech života psychologicky dobře provedené poněmčení dobrého rasového zbytku… Všechny úkoly v blízké budoucnosti se musí řešit tak, aby mohly později představovat základ pro bezchybné provedení konečných cílů.“

Heydrich v zásadě vyjádřil nespokojenost nad tempem s jakým dosud probíhal dvacetiletý plán proměny tohoto území v říšský celek. Zavedl celou řadu okamžitých opatření.

Již za měsíc po jeho nástupu jsou z Prahy vypraveny první židovské transporty do Lodže. I když zde je třeba zdůraznit, že židovská otázka nebyla předmětem jakékoli polemiky. Nacistické vědecké zázemí řešilo především sporné otázky na poli vztahů česko-německého obyvatelstva a především míšenců těchto dvou národností. První plán byl vysídlit český prvek na východ, kde může organizovat otrocké práce méně organizačně schopným Slovanům, zatímco německé etnikum bude třeba odsunout do Říše, aby se rehabilitovalo po příliš dlouhodobém vlivu národnostně nečisté oblasti. Čechy a Moravu měli do budoucna zabydlet především Němci nejkvalitnějšího rasového základu a dosídlenci – němečtí repatrianti žijící na cizích územích.

Hned po nástupu do Prahy žádá nový zastupující říšský protektor „rasovou inventuru“ obyvatel. Převelí do Prahy několik pohyblivých rentgenových skupin. Ty provádějí obvyklá vyšetření pod pláštíkem prevence tuberkulosy. Měří, zapisují a vytvářejí mohutnou databázi obyvatel.

Kartotéka sídlí v důstojném prostředí Purkyňova ústavu – největšího objektu v areálu univerzitní čtvrti. Tento objekt byl po likvidaci českých vysokých škol uzavřen. V roce 1940 byl násilím obsazen německými profesory a prohlášen za majetek Německé univerzity Karlovy. Zde se do budoucna hromadily údaje o rasových parametrech obyvatel protektorátu a německých posádek. Sem se chodilo žádat o přezkoušení v případě rasových nejasností například v souvislosti s nástupy do židovských transportů.

Týmy rasových odborníků řeší otázky, jak naložit s míšenci, jaké skupiny z nich ponechat na živu v případě dobrovolné sterilizace, koho bude třeba sterilizovat nedobrovolně, jak definovat míšence německo–slovanské, jak je hodnotit podle antropometrie, povahy, vlastností, pracovitosti, podílů krve apod. Vědecké týmy mají zvláštní neviditelnou síťovou vazbu a jejich programy mají výstupy do kolosálních projekcí znázornitelných graficky.

Hluboký ponor do dobových archivů prozrazuje, že nacisté milovali dva nástroje, schopné znázornit jejich úspěchy v rozpínavosti. Byly to mapy a statistiky. Dá se dokonce říci, že v některých případech tyto dva způsoby vyjádření jejich pozic splývají v jedno.

V roce 1942 je dopracován tzv. GENERALPLANost. Jeho přílohou je úctyhodná bedýnka map, které znázorňují potenciál území mezi Varšavou a Moskvou v nejrůznějších parametrech. Každý plán graficky v nejrůznějších barvách a v poměrových tabulkách přibližuje možnosti - využitelnost prostoru. Dozvídáme se tak národnostní a náboženské složení obyvatel, jazykové rozložení, stáří obyvatel v té které části oblasti, průměrný věk, ale také počet prasat na hlavu, pěstování krav apod.

Tato historická archiválie poskytuje podklad pro vizi příštího světového pořádku.

Hovoříme-li o VIZI, pak se přirozeně nabízí představa nějakého obrazu, mapového plánu, či grafického vyjádření velikého záměru. To všechno zde skutečně máme k dispozici! Záměry nacistických ideologů zpracovávaly celé týmy odborníků do neuvěřitelných podrobností nejprve statisticky a tyto výsledky proměňovaly do plánů, atlasů, statistik a grafických obrazů. Všechny tyto materiály byly následně využívány pro logistiku jejich naplnění či k propagandě na podporu jejich veřejné obhajoby. Hodně z těchto materiálů se nacistům podařilo zničit, ale dostatečnou a hlavně výmluvnou část máme k dispozici.

Je až fascinující s jakou důkladností byly tyto podklady zpracovávány. V moderním světě je pochopitelné, že každá země stále zdokonaluje svůj pohled na okolní prostor, že pro své potřeby vytváří přehledy a mapy o proměnách zbytku světa.

V nacistickém Německu se však podstatná část těchto materiálů /obrazů světa stávajícího a vizí světa příštího/ řídila selektivními principy rasových nauk. Na statistikách a mapách pracovali rasoví biologové, rasoví psychologové, rasoví statistici apod. Tito slovutní vědci měli jeden společný rys - vnější i vnitřní: všichni vycházeli ze stranických direktiv NSDAP. Ti nejúdernější oblékali černé uniformy SS. Univerzitní hodnostáři, profesoři, ředitelé vědeckých ústavů, všichni s umrlčí lebkou na brigadýrkách…

Když mapy porovnáme s dobovými zprávami z bojišť, kterých jsou plné válečné žurnály, tak se nám heroické zprávičky z dobových snímků mohou jevit trochu jinak:
„Německý voják“ kráčející vpřed a neohroženě stále dál je obklopen celou škálou nejrůznějších dalších pro nás až dosud neviditelných struktur. V jeho patách se pohybují statistici, kteří vytvářejí podklady pro příští využití dobytého území a jeho potenciál.

Po stránce lidského materiálu bojiště vyhodnocují rasoví selektátoři. Jejich činnost je velmi rozmanitá, jelikož naplňují větší množství programů. Vyhodnocují domorodé obyvatelstvo, které bude potřeba odsunout či likvidovat, provádějí jakési vstupní prohlídky repatriantům, kteří se v nemalých skupinách objevují na přesídlovacích stanicích a s vývojem válečné situace mají i mnoho dalších úkolů.

Německá věda však své vize koncipuje stále dál a její představitelé vůbec nepřipouští, že by Německo mohlo mít na východě jakýkoli problém.

V době východního tažení se vytvořila instituce tzv. „létajících profesorů“. Jsou to přední odborníci nejen ve svých biologických oborech, ale také ovládají metody, jak rasově posoudit a případně selektovat statisíce lidí.

Jedním z typických odborníků této skupiny je Bruno Kurt Schultz – další klíčová postava našeho námětu. Pocházel z Dolních Rakous, studoval antropologii ve Vídni a v Mnichově. Byl u zrodu rasového úřadu SS. Mnoho let řídil přední vědecký, z politického hlediska extrémní, časopis „Folk und Rasse“.

Pro Himmlera vypracoval nový návrh fyzických kritérií pro přijetí do SS. Když Heydrich kritizuje stav rasových přednášek v protektorátním školství, jako posilu sem povolává právě Schultze.

Byl prvním a posledním profesorem rasové biologie v Praze. Řídil ústav rasové biologie.

Byl to právě on, kdo jezdil s Himmlerem po východě, kde koncipovali tzv. rasový val. Byl to famózní projekt třicetikilometrového pásu, jenž měl v budoucnu oddělit centrální říši od vnějšího světa. Měly zde být usazeny celé rodiny rasově dokonalých Němců, kteří se budou velmi intenzivně rozmnožovat a i s dětmi budou schopny přejít v případě potřeby k branné povinnosti. K jejich obživě měly sloužit nucené síly méněcenných národů, pracující na polích vyvlastněných pro nově usazené Němce.

B.K. Schultz v Čechách obýval vyvlastněnou vilu v romantickém letovisku nedaleko Prahy. Odtud je idylický snímek dvou dokonale nordických chlapečků s podobně konstituovanou manželkou. Jejich tatínek se pohyboval po východní Evropě a rozhodoval o selekcích k masovým vraždám.

Jiný dobový snímek zachycuje Bruna K. Schultze, jak snímá antropometrické hodnoty na těle svého vlastního syna. Tyto metody náležely speciálně vyškoleným odborníkům, pro které Schultz a jeho kolegové vypracovali metodiku. Jelikož se v době největšího pohybu obyvatel muselo selektovat na všech stranách nejen míšence, repatrianty, uchazeče o vstup do SS a jejich manželky, vytvořila se zmíněná instituce „létajících profesorů“, kteří se velice dynymicky pohybovali po celé říši a dobytých územích Evropy a dohlíželi na dodržování správných kritérií měření a jejich vyhodnocování. Jejich nesmírně nákladný pohyb nebyl omezován ani v době, kdy se válečné úspěchy Nemecka začaly obracet v konečnou porážku.

Pod dohledem profesorských kádrů se však zdaleka neodehrávaly pouze selekce. Jistým oborovým zázemím byla také metodika masových vražd, páchaných na méněcenných skupinách v duchu již zmíněných zákonů.

První rozsáhlé pokusy o masovou likvidaci Židů v Sobiboru, Treblince a Belzecu ukázaly, že i toto poslání vyžaduje určitou profesionální zdatnost a technologický vývoj. Exekuce ručními zbraněmi se neosvědčily pro svou slabou účinnost. Proto byli do Polska povoláni odborníci programu euthanázie. Aplikovali zde ve velkém své zkušenosti z malých plynových komor. Další zábranou kterou bylo zapotřebí řešit byl fakt, že ne každý je schopen bez zaváhání vykonávat rozkazy o masových likvidacích. Nová instituce, která má tento článek v řetězci návazných operací pomoci zacelit, proto vzniká v Praze.

V únoru 1942 povolává zastupující říšský protektor do Prahy další démonickou osobnost profesorského světa. Univerzitní prostředí je obohaceno o osobu, které se později říká Heydrichův profesor.

Hans Joachim Beyer byl mužem velikých zásluh. Dříve působil jako referent pro záležitosti Ukrajiny ve skup IIIb. Roku 1941 se přidal ke skupině, která likvidovala polské intelektuály na universitě ve Lvově. Tedy on, profesor, byl tím, jenž na základě znalosti akademické hierarchie, kdo z pedagogického sboru půjde bezprostředně hned před popravčí četu.

V Praze Beyer inicioval založení Říšské školy policie a SD. Byla umístěna v Bubenči ve vile Petschků Pod Kaštany. Její zahájení požehnal svým proslovem sám Reinhard Heydrich. Adepti pro studia byli velmi přísně vybíráni z už selektovaných příslušníků SS. Cílem tohoto vzdělání bylo připravit velitele příštích přesídlovacích a likvidačních složek SS. Výuka rozhodně nebyla nějakým poučením o technologii hromadných vražd. Podle sylabu, který se podařilo objevit, byla zde na prvním místě světonázorová výchova, pak následovaly opět biologické základy rozdílnosti ras, které přednášeli profesoři – selektátoři.

Pražská škola SD produkovala kultivované a vzdělané masové vrahy, přesvědčené, že budoucnost kvality lidstva je v jejich rukou a cesta k ní vede likvidací toho špatného, co s sebou populace zbytečně táhne. Tak se uzavřel okruh vzdělání potřebného k naplňování základních nacistických principů.

V době pražského působení Reinharda Heydricha se Praha stala doslova křižovatkou rasověbiologických vědeckých proudů s dalekosáhlými důsledky na celou východní Evropu. Byl detailizován plán na ucelení centrální Říše, bylo rozpracováno využití východních prostor, byla upřesněna selekční kritéria pro rasové a národnostní čištění Říší spravovaných území.

Paralelně s vědeckou aktivitou teoretiků rasového a přesídlovacího úřadu probíhá velmi aktivně naplnění konečného řešení Židů a Cikánů v rámci "akce Reinhard". Svými technologiemi masové likvidace navazuje na předešlý tajný program euthanázie.

Zde jsme se dotkli klíčového poslání tohoto snímku, kterou je vykreslení nacistické sítě, jež bychom se měli pokusit do značné míry rekonstruovat. Rasové obory v pojetí SS spolu totiž kooperují napříč, účelově a s ohledem na praktické naplnění konkrétních cílů. Jsou propojeny přes politické a mocenské struktury, ale zároveň jim diktují. Na toto spojení existují složitá organizační schémata jež bychom rádi uvedli jako naprosto nepochopitelné rébusy. Pokusíme se je postupně bizardně tragikomickou formou rozplétat.

Definicí této spolupráce, uvádi statut tzv. Heydrichovy nadace. To byla zastřešující instituce teoretických univerzitních aktivit na poli rasových bádání. Byla založena až po smrti zastupujícího protektora a symbolicky pojmenována po něm:

„Evropský nový pořádek volá všechny tvůrčí duchy a všechny výstavby ochotné síly k plánování. V tomto procesu jsou vědě přisouzeny významné úkoly; je především na ní, aby vytvořila předpoklady pro současnou znalost národů Evropy a tím také pochopení pro ty problémy, s nimiž se má vypořádat. Že výsledky jednotlivých disciplín vědeckého bádání z tohoto pohledu musí být chápány pouze jako části vyššího celku, se zdá být samořejmé, neboť jde o syntézu a praktický účinek.„

„… organizátorská výstavba nadace není samoúčelem, nýbrž prostředkem k účelu. Právě v tomto případě není možné se držet běžného rozdělení podle fakult. Právník musí zprostředkovat své výsledky psychologovi, ekonom rasovému badateli, sociální hygienik etnografovi atd. Tím bude v mnoha ohledech nezbytné překročit rámec jednotlivých odborných disciplín. Spolužití dvou národů, klíčový problém českomoravského prostoru, se provádí na jedné straně v rámci struktury řádu, kterému slouží příslušný právník, na druhé straně je ale určován rovněž sociálními, rasovými a psychologickými momenty.„

Ještě snad lapidárněji se vyjádřil opět Heinrich Himmler v červnu 1942:

„Válka by neměla smysl, kdyby do 20 let nebyly Čechy a Morava německé východní župy, Prusko, Gdaňsk - Západní Prusko, Vartská župa, Horní slezsko, GG, Ostland = Pobaltí, Krym, Ingermanland = okolí Leningradu osídleny totálně německým obyvatelstvem…Pokud tady a teď nepoložíme základní kámen, pokud naše tábory nenaplníme otroky - v této místnosti nazývám věci pravými jmény - kteří nám bez ohledu na ztráty na životech postaví naše města, vesnice a usedlosti, pak nebudeme ani po dlouhodobé válce mít dost peněz, abychom svá sídla vybavili tak, aby tam mohli bydlet skutečně germánští lidé a zapustit tam kořeny hned v první generaci.“

V roce 1944 do Prahy přichází nový protektor Frick.

Opět zvláštní náhoda-nenáhoda. Jedná se totiž o jednu z ústředních postav v pozadí celého vědeckého dění. Tento aktivní partajník a politik působil vedle Adolfa Hitlera v nejužším politickém týmu už od dvacátých let. V první nacistické vládě se ujal křesla ministra vnitra, které zahrnovalo i referát o národního zdraví lidu.

Frick nepochybně věděl o všech i nejtajnějších aktivitách SS, sledoval z první ruky vývoj rasových vědeckých programů a finančně podporoval mnohé z ústavů, kterými naše téma prochází.

Významným objevem je osvětové album z jeho pozůstalosti, které dostal ke svým šedesátinám. Bylo to v době jeho pražského působení… jedná se o takové originální resumé aktivit vedoucích ke zdokonalení německé rasy a zdraví národa. Mnohé z těch tabulek a schémat jsou laicky naprosto neuchopitelné. Nicméně odhalování tohoto hlavolamu by se mohlo stát pozoruhodnou formální i obsahovou střešní kapitolou našeho snímku. Za každou stránkou tohoto materiálu, za každým obrázkem, se totiž skrývá velkolepá edice dalších osvětových, či vědeckých publikací, do kterých lze volně naší výtvarně trikovou metodou vstupovat.

Album vzniklo vlastně v době, kdy válka už byla pro nacisty fakticky prohrána. Frickovi staří spolustraníci páchají sebevraždu, rasoví specialisté opouštějí své ústavy a jejich rasové vědecké obory se opět vrací k prosté – vědecké univerzitní antropologii, genetice, psychologii, či lékařství.

Wilhelm Frick je postaven před Norimberský soud a odsouzen k smrti. Podobně, či smrtí z vlastního rozhodnutí skončili jeho partajní kolegové, političtí veteráni Nejbližšího Hitlerova okolí. Ne už tak ale profesoři rasových věd, autoři vědeckého pozadí nacistické ideologie. Jejich neuvěřitelná aktivita jakoby vůbec nevnímala, že válka vzala obrat. Snad jen nové úkoly v době totální války jim naznačily aktuální situaci na frontách. Základní široké vědecké teorie však rozvíjejí až do dubna 1945. Do stejné doby přes všechny technické problémy probíhá distribuce odborného tisku. Své odborné práce s sebou pak rasoví specialisté SS odnášejí do civilu. Převlečou černé uniformy za bílé lékařské pláště a budou pokračovat ve svých kariérách na vědeckých pracovištích v Německu i v zahraničí.

V Praze se na konci války na pozadí definitivní prohry německé ideologie i zbraní potkává vrcholná teorie i praxe. Aktivní vědci neúnavně naplňují praktické úkoly nacionální politiky. Likvidace balastu méněcenných obyvatel pokračuje až do posledních dnů Druhé světové války a stejně neúnavně jsou vytvářeny další teoretické vize budoucího světa podle potřeb nacionálního socialismu. Jakoby poslední válečné dny měly být posledním prostorem pro revizi vrcholných myšlenek všech generací rasových vědců…
Teorie let dvacáctých a třicátých v konfrontaci s válečnými výzkumy dotvářejí velkolepé dílo, které se analogicky završí a uzavře definitivní prohrou Německa na všech frontách.

„Náš Vůdce, německý lid, rasoví hygienici nehledali žádnou válku. Chtěli být jenom svobodní v důstojné hospodářské shodě a pracovat na uskutečňování rasově hygienických ideálů, na zlepšení vlastního dědičného zdraví a dědičného nadání. Nepřátelé tomu ale chtěli jinak a nyní tak pro nás existuje jen jediná snaha: Boj až do vítězství… Co nyní také, rasově hygienicky vzato, můžeme prožívat jako obdivuhodné, to pouze nabádá k tomu, aby byly po vítězství naše rasově hygienické snahy rozšířeny a zmnohočetněny.“

Stengel von Rutkowsky, reprezentant mladší generace rasových biologů ke konci války dospívá k teoretickému závěru, že pro základní očištění stávající říše od genetických zátěží, bude třeba počítat také s likvidací asi třiceti procent Němců. Někde se uvádí číslo asi 30 milionů, jinde se pohybuje až v relaci 48 milionů vlastních méněcenných soukmenovců. Ztráty vzniklé válkou a tímto opatřením bude podle jeho vize zapotřebí řešit určitou formou řízené polygamie, tedy kvalitní jedinci obého pohlaví se musí připravit na to, že jejich poslání je plodit děti s více než jedním partnerem z nabídky dokonalého selektovaného výběru. Jen tak bude možné vyléčit národ a stát definitivně.

Jeho vize navazují na teorii nazývanou ORGANICISMUS … Pojednává o biologii státu. Přibližuje představu státu, jako těla, které má orgány, má choroby, parazity, nádory… Hodně sociálních inženýrů byli vlastně lékaři – chtěli léčit tělo národa!!!
Účelem rasové hygieny je péče o tělo národa, takto to chápali jak politici a ideologové, 32 tak ekonomové. Chápali svět jako metabolismus - mikroekonomické pohyby v rámci jedné vesnice odpovídají pochodům v lidském těle.

…Stát je tedy organismus s vlastním metabolismem, fyziologií a také chorobami a parazity. To vše se prolíná do jazyka, propagandy, politiky a také politicky naplňované praxe. Ve Třetí říši se často užívá pojmů jako Volkskörper – tělo národa... Mnozí ze straníků z řad biologů se považují za Volksarzi /lékaře národa, lidu/ … Hlásají, že ze společnosti je potřeba odstranit choré orgány a parazity.

Uexküll dokonce hovoří ve svém knize Staatsbiologie o Staatsumwelt, který vzniká hierarchickým uspořádáním jednotlivých buněk Umweltu /zdravé – hájené prostředí ve kterém žijeme/. Dobovému pojetí národního státu odpovídá, že by měl být složen z jednoho národa. Příslušníci jiných národů se mohou následně připojovat jako symbionti…. Ovšem pokud těží z nemocí svých hostitelů, pak se stávají parazitem… Když stát získá sílu odporovat, tak budou paraziti zničeni.

Státu rovněž hrozí, že se příslušníci cizí rasy nakumulují v jednom z jeho jeho orgánů:
„…nikdo pak nemůže vedoucímu státu zazlívat, že učiní rasovou přítrž přecezení svých státních orgánů.!“

Kapitola o parazitárních onemocněních společnosti v prvním vydání Staatsbiologie ze dvacátých let chybí. Vyšla až v novém vydání v roce 1933. Navzdory tomu, že autor se s Národním socialismem příliš nekonfrontoval, jeho teorie je do budoucna jistým základem vědecké antisemitiky. S postupujícími léty je řada klasických spisů obohacena a revidována.

Teorie státní biologie mají podstatný vliv také na frázi Blut und Boden /krev a půda/… Ta se stává dokonce základem příští agrární reformy. Doktrína Blut und Boden se dokonce dočkala oblíbené dobové zkratky BLUBO. Vztah rasově čistého obyvatelstva a půdy začala postupně pronikat do všech oblastí života.

Chápání státu či národa, jako svébytného organismu stálo také u zrodu svébytné vědní disciplíny tzv. biologie kultury. Pochází už od 20. let 20. století. Prof. Scheidt vydává už v roce 1930 poprvé svou publikaci „Kulturbiologie“. Pojednává o rovnováze mezi vnějším a vnitřním světem. Schiedt byl profesorem na Antropologickém institutu hamburské univerzity až do roku 1963.

V dubnu 1945 zajišťuje říšský komisař pro upevnění němectví Heinrich Himmler neobvyklou operaci posledních válečných dní. Pod dohledem ozbrojeného doprovodu opouští Berlín konvoj speciálně vyšlechtěných králíků z genetického ústavu Kaiser Wilhelm institut. Tento výsledek mnoha let tvořivé práce německých rasových genetiků přeci nemůže padnout do rukou ruských dobyvatelů Berlína. Byl to jeden z posledních vojenských úkolů, které druhý muž třetí říše před svou sebevraždou úspěšně naplnil.

Stengel von Rutkowsky v jednom ze svých posledních memorand navrhuje, aby špička německé vědy byla deportována na tajné místo v Alpách, kde by mohla alespoň částečně pokračovat ve svých projektech i po válce, než se politická krize překoná. V současných biografických lexikonech je prezentován jako básník a lyrik přírody . Jeho dcera je genetička prenatálních stavů .

Bruno Kurt Schulz řešil měření pro paternitní spory ještě 40 let po válce. Na závěr své kariéry se usadil na Universitě v Münsteru. Zemřel ve věku 97 let.

Karl Thums, opora pražského Ústavu rasové hygieny, byl v roce 1945 zatčen, vyslýchán a zanedlouho propuštěn. Jako sudetský němec se angažoval v Lansmanschaftu. Pracoval jako lékař na voj nemocnici v Poltenu. Ještě v roce 1974 byl v redakční radě předního německého eugenického časopisu.

Hans Jáchym Beyer se usadil na evangelické škole pedagogické ve Flenzburgu spolu s celou řadou bývalých spolustraníků. Zůstal neskrývaným nacistou. Dokonce zareagoval na jeden z odborných článků, který jej dvacet let po válce uváděl jako bývalého nacistu. Žádal o písemnou omluvu, neboť jak pravil - on je stále ještě přesvědčeným nacistou i dnes. Zemřel v sedmdesáti letech...

Leták z roku 1932 zachycuje špičku rasových vědců společně s vůdcem a Himmlerem pod společným titulem

„Předbojovníci“

Toto synonymum jim vydrželo po celou dobu „jejich“ režimu a do značné míry jej lze chápat i jako určité završení tohoto námětu.

Celá struktura, vytvořená na akademické půdě německého univerzitního školství po upevnění nacistické moci přešla do aktivní role bojovníků v černých uniformách. S vývojem politické situaci přecházejí stále aktivněji do praktického řízení naplňování svých teoretických vizí. Mají své bojové zásluhy, regulují aktivity svých úřadů na okupovaných územích, řeší budoucnost rasového uspořádání centrální říše. Jejich spory či odborné diskuse mají charakter po všech stránkách vědecký. Neopouštějí však základní směr a poslání nacionálního socialismu.

Po válce se téměř všichni vrací do svých původních rolí vzdělanců, odborníků v tom kterém oboru. V bílých pláštích a pracují dále s nasazením své vědecké erudice v duchu mírových potřeb poválečného světa.